Christos Tsiolkas

Christos Tsiolkas se narodil a až do svých 10 let žil s rodinou v Richmondu, v téměř výhradně řecké čtvrti. "Když jsem nastupoval na základní školu, opravdu jsem si myslel, že řečtina je jazyk Austrálie, protože jsem ji kolem sebe slyšel. Byl jsem zařazen do třídy s nově příchozími dětmi imigrantů." Byl to motivovaný student. Chtěl přemoci čtení a rychle se z něj stal náruživý konzument knih. Otec ho v tom velmi podporoval, z každé výplaty mu koupil dvě knihy. S rodiči také nadšeně sledoval televizi a chodili spolu do kina. Stal se příznivcem fotbalového klubu Richmond.

To, že je gay, si začal uvědomovat už na základní škole. "Nevěděl jsem, co to přesně znamená, ale pamatuji si živé touhy už v 10 letech. Věděl jsem, že se s tím budu muset vypořádat, a byl to dlouhý proces přípravy na bitvy, o kterých jsem věděl, že přijdou." Vzdělání a umění, které mu pomohly k osobnímu porozumění, však také vrazily klín mezi něj a jeho rodiče. "Byli to klasičtí imigranti, chtěli ze mě mít právníka, lékaře, účetního nebo učitele." On ale věděl, že chce psát. Začal studovat umění na University of Melbourne, ponořil se do politického myšlení, studentské politiky, publikování (v roce 1988 byl redaktorem studentských novin Farrago), drog a prvních dnů svého vztahu s Waynem.

Patří mezi generaci spisovatelů označovanou termínem grunge nebo špinavý realismus. Obecně ho štve, jak moc Australané fňukají. "Řecko má 43 procent nezaměstnanosti mladých lidí. Nechápu, proč nechápeme, jaké máme štěstí." Především ho trápí dobro, zlo a boj mezi nimi. "Přemýšlím o své vlastní temné duši. Kdybych viděl film o francouzském odboji, mohl bych snít, že bych se stal hrdinou odboje, ale také vidím, jak bych se stal kolaborantem. To jsou otázky, které chci zvážit - jak se staneme tím, čeho se bojíme a co nenávidíme, jak se podvolíme? Vložil jsem to do svého psaní, ale také to vnímám jako neustálou výzvu ve svém životě. Jednoduše řečeno, není jednoduché být člověkem. Všechno dobré umění to ví. Boj o to být dobrý je každou hodinu, každý den. To je to, co si při psaní a také v životě uvědomuji."