Recenzi napsal/a petr12

Anne je...koza bez koz. Moje oblíbená hláška z Objektu mé touhy. Šedá myška. Nebýt její přítelkyně - kormydelnice Sary, nechala by se pouze unášet vlnami života. Až setkání s Lou ji ukazuje vlastní kormidlo a možnosti jeho ovládání. Postava Anne je nevýrazná, docela plytká. Vizáží škaredé káčátko. Sara je její přesný opak. Ambiciozní, hezká žena. Nejzajímavější je však Lou. I vzhledově. Podle úhlu pohledu kamery se mění jeho/její obličej z mužského na ženský. Ostatní z party jsou spíše kvůli splnění kvót, tak trochu do počtu. Je to taková celkem milá, místy dlouhá, žvanírna u piva. Samozřejmě s důležitou masírkou...

S chutí do toho, půl je hotovo. Mám rád Almodóvarův způsob práce, vidění světa... Některým nestačí ani dvě hodiny čistého času, aby divákovi zprostředkovali svůj záměr. Pedrovi k tomu stačila půlhodinka napěchovaná vším podstatným.

Po počátečním nadšení z originálnějšího námětu, třídění nováčků do jednotlivých kolejí, místo seznamovacího ceremoniálu, přišla záhy studená sprcha a vjezd do žánrem daných kolejí. Místy se děj zbytečně větvil a působil až zmatečně. Na konci slza neukápla. Postava Songkhrama mi přišla mnohem propracovanější, než Aiova. Jako kdyby vichr čeřil stojaté vody rybníčku.

Film Stranizza d'amuri mě svým zpracováním dokázal dokonale přenést, pomyslným strojem času, do osmdesátých let minulého století. Na jih Itálie, který oproti severu vždy značně zaostával. Místní jsou rádi za kladivo v kamenlomu. Mnozí čas "tráví" machistickými řečmi doplněnými často prázdnými gesty v místní nalévárně. Všechny ovlivňuje spalující vedro a vysušená příroda s intimním zeleným zákoutím pod mostem, přímo stvořeným pro milence. Vykreslení doby, postav a okolí je věnováno až příliš moc času. Na úkor vzájemného se poznávání a sbližování obou chlapců. Jako kdyby se autorům nechtělo do výbušného tématu. Tedy kromě ohňostrojů. Období euforie je příliš krátké. Závěr, vzhledem...

Už z úvodní scény se dalo usoudit, že se snímek bude odehrávat na hraně, nebo za ní, v přístupu a ztvárnění citového propojení dvou (tří) lidí. Bylo to jiné. Jen si nejsem jistý, zda v dobrém slova smyslu.

Sólo pro...Martina Písaříka, jehož básničky z cest na motorce byly o malých - velkých věcech ze života, stejně jako ty Siegfriedovy. Tomu chyběl parťák typu Roye. Vybíral si sličné, ale pěkně povrchní mladíčky, kteří se odmítali vázat a celkově omezovat. Ti právě navodili tu správně teplou atmosféru, protože přímo pojmenovat hlavního aktéra jako gaye, se většinou autoři vyhýbají. Snad, aby nesnížili jejich cenu v diváckých očích. Děj mi přišel dost stereotypní, předvídatelný. Pár hlubších myšlenek mě nezbavilo dojmu klouzání po povrchu.

Lau je vlk samotář, který vzhlíží s obrovským obdivem k vůdci smečky Williamovi, kterého jeho zájem spíše obtěžuje. Má už svého nejlepšího kámoše - podržtašku a dalšího nehledá. Jejich druh vztahu mi zůstal utajen do závěrečných titulků posledního dílu. Do smečky přichází kluk z Kodaně - Aksel, který se rozhodne Lauovi, z neznámých příčin, pomoci. Zpočátku se však se zlou potácí. Celá série je protkaná nezralostí, vlastně i vedoucích. Snahou o zocelení. Rozhodně si nemyslím, že se z účastníků pionýrského tábora nakonec stali chlapi. Lauovo chování mě celou dobu vytáčelo, i když vím, že vycházelo z reálných vzorců...

Ji Won Young, který toužil pracovat celý život ve velké firmě, byl zřejmě kvůli fiktivnímu obvinění na hodinu propuštěn. Proč chtěl později podávat výpověď? Byl tedy jen suspendován? Rozhodně byl využit, či přímo zneužit. Rozhodl se zabojovat o své místo všemi prostředky. Jeho úkolem bylo přimět Yoon Tae Joon-a podepsat s firmou exkluzivní smlouvu na výstavu jeho keramických děl a další spolupráci. Bylo fajn sledovat i činnost samotnou, ne jen kancelářské "zaměstnávání se, aby nemuseli pracovat". Hlavní dějové linii nemám co vytknout. Snad jen oplácení stejnou mincí v závěrečném opětovném získávání si vzájemné důvěry. Působilo to dětinsky. Postava snaživého klučíka...

Jsem docela příznivcem lidí, kteří se rozhodnou seberealizovat ve vlastních projektech z nedostatku příležitostí . V tomto případě se Todd Flaherty zhostil kupodivu všech svých profesí na vysoké úrovni. Škoda jen, že první tři čtvrtiny byly výlohou plnou povrchnosti a jiných neřestí (neprávem) asociovaných s naší komunitou.

Klasický televizní film formou odpovídající dané době, který se dotýká tabuizovaného tématu homosexuality Afroameričanů.

Středoškolská romance, která se nedrží pevně daných šablon, ve kterých se mění jev vizuál, obsah zůstává velice podobný. Škola je zkrátka bojiště. Žáci nepůsobí jako jednolitý, všeobjímající, celek s bezbřehým pochopení pro jakoukoli odlišnost. Boje probíhají nejen u hlavních postav, ale i těch vedlejších. Vyvíjí se. Celé to působí reálně. Místy ale celkem depresivně.

Gérard je sice zaměřený na věkovou skupinu 30+, ale spíše loví v rybníku dvacetiletých marockých hochů s vypracovanými těly, pro které je představitelem zazobaného Evropana, podle jejich mylné a stále utužované představy. Saïd je však jiný. Pro něj není Gérard pouhou vstupenkou na Západ. Nebo je vše jinak?

Konverzační drama s několika zásadními odhaleními sloužícími pro udržení pozornosti v neměnícím se (nudném) prostředí. Zajímavým prvkem se stávají brýle měnící zúčastněné v nepřítomné. Některé jistě zaujme i Elijah Canlas se svou líbivou tvářičkou.

Reklama ADIDASU snažící se o vylepšení image značky podporou LGBT+ komunity. Nic jiného, než zacílení na finančně zajímavou skupinu konzumentů, za tím nehledejte. Celé to působí opatrně, neosobně. Na jednu stranu podpořit, ale na druhou nenaštvat jinou cílovou skupinu. Jediným pozitivem tak pro mě zůstává sympatický fotbalista.

I po zhlédnutí ve mně přetrvává pocit neviditelné clony, bránící působení snímku na mé nitro.

"3, 2, 1...Stream. Ahoj holky, jmenuji se Marco, milovník make-upu, včetně nočního a budu vás provádět celičkým seriálem. No, někdy i prudit, ale ne nudit. Nakonec se dozvíte, že nejsem nebinární, jak je nyní módní, ale pouhý/á...Ale na rozřešení si budete muset počkat do samotinkého závěru." V tomto případě forma násobně převýšila obsah. Generaci věčně se bavící mládeže ale může zklamat samotná Madolyn. Obdivovaná to diva, která spíše pózovala, než aby hrála. Z panoptika roztodivných postaviček si ale jistě mnozí vyberou tu svoji preferovanou. "Holky, abych nezapomněla, lajkujte." Hudba byla fakt dobrá. "Tak se bavte."

Originální, ale ne jedinečné. Školní etuda o (ne)toleranci naruby.

Zpočátku na mě postava Kôsukeho působila jako červený hadr na býka. Této kategorii lidí říkám "nabušené holky - tety". Svalnatí "chlapi", jen do té doby, než otevřou ústa. Popracovní večeře byly hodně uštěbetané. Jedinou pozitivní výjimkou bylo setkání v užším kruhu nad dezertem. Časem si mě získal svojí láskyplnou neohrabaností, kombinovanou s oddanosti a smyslem pro zodpovědnost. Proti němu působil Ryûta zcela odlišným, uvolněným dojmem. Jen do doby, než na povrch vyplavaly jeho "potíže" spojené s odpovědností za svoji matku. Po počátečním kontrolování ubíhajícího času, jsem jej přestal vnímat a délka snímku mi nakonec nevadila. ...

Jednoduchý děj, jednoduchý farmář, jednoduché city, ale o to opravdovější a ryzejší. K...složitému právníkovi s hudebními nadáním, který si na venkově potřeboval ujasnit své životní priority. Fajn oddychovka v prostředí plném zeleně.

Klidně bych sem mohl zkopírovat recenzi z Le Paradis/The Lost Boys. Zřejmě důsledek dotačních pravidel.(?) S jediným příjemným překvapením v podobě Huberta Milkowskiého.