Recenzi napsal/a petr12
Byl jsem zvědavý na zakomponování počítačové hry do samotného děje. Ta dobře zafungovala jako odpočítávání k velkému finále hry, ale i velkému otazníku samotného závěru filmu. Zpočátku hezky vykreslila sílu vztahu dvou sourozenců. Tvůrčí silou se stala ale až ke konci děje. Škoda. Samotné vyprávění si udrželo celou dobu svižný ráz. Hereckým výkonům jsem neměl téměř co vytknout. Celek působil velice věrohodně.
Zkoumání paralelních světů, ve třech časových rovinách, je rozhodně zajímavý námět. Jsou spolu propojené a pomalu posouvají děj dopředu. Vzájemné souvislosti vyžadují divákovu pozornost. Vhodné je se zbavit myšlenky zda, kdy a jak se setkají. Zbytečně rozptylují koncentraci. Herecké výkony středoškoláků působí hodně dospěle a vyzrále. Herci totiž nejsou ve skutečnosti nezkušení mladíci.
Domácí video natočené na pár metrech čtverečních. Nabízí pár neotřelých nápadů, sex přes igelit, skládání kamínků na nahé mužské tělo. S herci, které by jiní nechali spíše oblečené.
V době začátku jejich kariéry, jsme si v Žigulíku pouštěli jiné interprety. Popravdě, podobného ražení. Zvláštní, že v případě Milli Vanilli, museli po odhalení zpěvu na playback, skončit. Přitom se, (nejen) v té době, jednalo o běžný jev. Svět chce být klamán. Snímek je přehlídkou extravagance, pro někoho kýče a hudebního (ne)vkusu...Ale jistou výpovědní hodnotu mu nelze upřít. Živelnost, později svázanou a pestrobarevnost. Taková estráda pro odpolední zhlédnutí.
Hezký příklad člověka, který se narodil do předem dané/vybrané role. V tomto případě, hráče amerického fotbalu. Využití řady osvědčených postupů nedávalo moc prostoru k originalitě. Nemile mě řekvapil přístup k nahotě, vzájemné onanii...I heterosexuálové si je poměřují ve sprchách a vzájemně si "vypomáhají". Není to výsada gayů. Puritánství bylo všudypřítomné. Ale pták v lese a nebo na poušti, zabodoval.
Docela jsem se bál, že hlavní nosnou myšlenkou bude zrovnoprávnění vztahů gueer komunity s většinovou. "Stejná práva pro všechny." Během sledování jsem začal silně koketovat s myšlenkou, že v pojetí především agresivních a kontraproduktivních aktivistů, se řeší hlavně právo na informace o zdravotním stavu protějšku a především jeho ztráta. Opomíjí se otázka rozvodů. Ve společnosti s více než padesátní procenty rozvodovosti. Když se začnete blíže zajímat, tak zjistíte, že neexistuje ochrana toho slabšího. "Díky" bývalému ministru spravedlnosti Pospíšilovi, zvanému Meda. Nevyoutovanému gayovi. Ten, se silnějšími lokty, vyhrává. Vizuální stránku bych mohl zkopírovat z recenze k seriálu I Told Sunset...
Hned z úvodní znělky dokážete "přečíst" atmosféru a herecké projevy provázející celou sérii. Následně se rozhodnout, zda a jestli vůbec, má smysl se dívat. Pokud bych měl užít nějaké slovo vystihující tento výtvor, vybral bych - šílené. Hodně záleží v jakém psychickém rozpoložení se díváte.
Mám pocit, že zasazení produkce do doby minulé, slouží jako možné ospravedlnění případných nedostatků. S odstupem času stále postrádám smysl točit tyto oťukávající snímky. Závěr mi přišel jako z počátku gueer kinematografie.
V hlavní roli, metla lidstva - alkohol. Výborná atmosféra, místy by se dala krájet. Zajímavý námět, který občas bohužel sklouzával do polohy:"Vy, privilegovaní bílí muži". Celkem uvěřitelný Mark Clennon. Celek působí kompaktně.
Když dva dělají totéž, není to totéž, přesně vystihuje tento seriál. Odehrává se v notoricky známém školním prostředí. Mezi dvěma, na první pohled, odlišnými kluky. Kromě základní kostry, typické pro tento žánr, nahlíží pod pomyslnou slupku, až na úroveň samotné existence.
Thajská BL produkce trpí pořád scénáristickou impotencí. V tomto projektu byli 4 - čtyři! Stále se opakují ty stejné motivy. Zde i včetně krátkých školních šortek. Několikrát mě napadla myšlenka užívání nových piktogramů. Varujeme před násilím, sexualitou a jinými možnými potenciálními riziky. Proč nevarovat před totálně zkresleným pohledem na ztvárněnou oblast? Vše přikryje tzv. umělecká licence. Začátek sliboval aspoň malou progresi v uchopení tématu. NJN...Slibem nezarmoutíš. Ohm mě zpočátku mile překvapil svým zralejším projevem. Než scénář zajel do vyjetých kolejí a stal se z něj typický kluk ve školní uniformě. Leng ve mně nevzbudil silnější reakci. "Přišel...
"Alba se narodila pro tebe. Ne, já jsem se narodil pro ní." Uvedená citace trefně vystihuje sílu emočního náboje letícího celým filmem s cílem zasáhnout divákovo nitro. V mém případě se trefil přímo do středu "terče". Srdceryvné drama o hloubce člověčenství a lásce v nejryzejší podobě.
Když v úvodu zaznělo, že je adopce přirozeným vývojem vztahu gay páru a začala se rozvíjet linka "nárokovosti", zapnula se ve mně výstražná kontrolka. "Chlapci, to není drahý kávovar, který jste si koupili do kuchyně, ve které nevaříte, aby nenačuchla výpary z oleje." Postupem času se naštěstí pozornost zaměřila na tátu, taťku a malého raubíře. Zatímco táta byl pevně ukotvený a nebylo nic k hrabání se v minulosti, tak taťka byl mnohem zajímavější kousek k bádání. Nevyzrálá osobnost, které byste na první, ale ani na druhý, natož třetí pohled nesvěřili dítě k adopci. Jeho vývoj byl zajímavý, často naivní....
Před pár dny jsem poslouchal zajímavý rozhovor s koreanistkou Michaelou Lee, která může sledovat, nejen kulturní, rozdíly z první ruky. Řeč se na chvíli stočila i k seriálové tvorbě. Tento typ námětu mi přišel zajímavý z hlediska střetu dvou rozdílných přístupů k životu. Pro Jihokorejce by mělo být povinností jej zhlédnout...na tzv. jeden zásah. Jiskření vydávající tření dvou rozdílných ploch, bylo téměř hmatatelné. Souboj živelnosti s přílišnou sebekontrolou. Příběh o (ne)splněných snech, ambicích, stavění a boření ochranných zdí, aby nakonec vyhrála l...a. My nepochopíme jejich mentalitu, stejně jako oni tu naší.
Lift Supoj Janjareonborn v roli Gota, byl přímo neuvěřitelný. Působil, jako kdyby mu jeho postavu šili přímo na tělo. Dokázal ve mně vyvolat širokou paletu emocí. Od "zamilovaní se" do něj, až po pohrdání. Yuyee Alissa Intusmith představující jeho protějšek - Rin, měla problém s projevem emocí. I když mluvila o štěstí, její tvář vyjadřovala přesný opak. Chování Guye (Aon Kasama Khamtanit), šlo "omluvit" jeho ošálením hlubokými city. Samotný příběh byl lehce předvídatelný, ale to patří k danému žánru "mýdlových oper" pro matky v domácnosti.
Japonská queer kinematografie mě stále fokáže fascinovat svým širokým záběrem témat. Úvodní doporučení použít při sledování sluchátka, má své opodstatnění. :-) Množství variant mužského uspokojení, doprovázené stále stejnými skřeky, ze kterých není možné dekódovat, zda byly projevem bolesti, vzrušení a nebo obojího, může samotného diváka i okolí (ne)příjemně zaskočit. Scény samotné jsou ale v rámci možností celkem cudné, ovšem dlouhé. Znatelně nabourávají budování vztahu dvou raněných duší.
#LookAtMe bych zařadil do kategorie povinného zhlédnutí. Začátek je opravdu komediální. Dva sourozenci "prankují" vlastní matku. Videa "postují" na YT. Životem jen tak proplouvají. Bez povinností, jen s vlastními právy, která jim jsou značně ukrajována po zveřejněni videa dehonestujícího pastora vlivné církve. I nenakalibrovaný gaydar pozná, s kým má čest. Následující nastartování justiční mašinérie je odstrašující. Bohužel se mnohé z filmu dá opravdu aplikovat i na naší současnost. Hlavně, když je reflektor politického, ekonomického a mediálního zájmu nasměrován primárně jiným směrem.
"Mluviti stříbro, mlčeti zlato." Dlouhý, až předlouhý konverzační snímek o zdánlivě ničem, postupem času o něčem málo. Původní myšlenka ve stylu:"Paničko, přišel jsem vám protáhnout trubky", v tomto případě:"Chlape, přišel jsem ti protáhnout výfuk", je dobrá pro porno, ve kterém tvoří krátký úvod před akcí. V tomto případě předcházela probírání manželovy nové zkušenosti ze všech možných stran. Takže...Zkrátit a méně mluvit.
"Ty ji miluješ a potřebuješ. Ona tě miluje, ale nepotřebuje." Citace vystihující podstatu snímku o sebeobjevování, rodinných poutech a prvním opravdovém zamilovaní se. Ze země, která patří mezi flyover states. Ve které bychom neměli čekat ranč pro zbloudilé queer duše.
To je taková blbina, ale roztomilá.