Recenzi napsal/a petr12
Moje učitelka výtvarné výchovy by řekla, že je to kýč jako bič. Nahoře huj a dole fuj. Zkrátka, hraje si to na něco, co není. V historických kulisách se totiž odehrává zcela moderní děj. Pohádka ze skanzenu. A proč ne?
Amatérský film. Tak trochu punk, točený jako by v ilegalitě.
Mám rád, tedy spíše miluji, tento typ snímků o sbližování se dvou, založením zcela rozdílných, bytostí, během sluncem zalitého počasí. Vůbec mi nevadí šablonovitost, která byla i zde přítomná, pokud nechybí to pověstné "něco navíc". Herecky mi oba kluci vyhovovali, typově už méně. I přes všechny aspekty, které jindy miluji, se film pomyslně nedotkl mého srdce. Myšleno obrazně.
Samotný děj je zajímavý. Živelný, turbulentní, někdy až příliš, a s erotickým nábojem. Ten zabírá (téměř) vždy. Matt Bomer zůstává, pro mě, i nadále typickým modelem s hereckými ambicemi. Na fotkách vypadá hezky. Charisma z něho ale opravdu nečiší. Zase jsme u individuálního vnímání, vkusu. Takový mladý starý, téměř bez mimiky, pořádného výrazu. Jonathan Bailey ho poráží o parník. Svým výrazem, rošťáctvím a hlavně přirozeností. Jeho kamera miluje a on ji.
Tak si nalijme čistého vína. Pantasya patří mezi filmy z kategorie, kterou jsem si dávno pojmenoval...Pro potěšení režisérova oka. Je hodně o kultu (polo)nahého klučičího těla. Proč ne, pokud se tyto typy někomu líbí? Nebýt pár zajímavých myšlenek, směle bych ho zařadil mezi soft porno.
Dustin Lance Black rád (spolu)pracuje na scénářích z gay historie. Od dob Milka však podle mě nedokáže překročit svůj vlastní stín. Důkazem je další z řady větších, či menších pomní(č)ků. Ce se nedá filmu vytknout je obsazení charismatického Colmana Dominga do hlavní role.
Až do bodu přechodu "uzavřených hranic" působil děj celkem věrohodně. I když bylo znát otupení možných třecích ploch. Poté nastal zvrat. Jako kdyby se vyměnili scénáristé a nastala etapa vize reality člověka žijícího mimo ni. Nějakého progresivisty bojujícího za... S obrovským zápalem, ale zkresleným vnímáním reality. Trochu pohádka, trochu fraška. Musím dodat...Velká škoda. Nejen kluci byli totiž výborní.
Prolínání časových linií ve stylu:"vždyť my se už známe,"mám docela rád, pokud minulost odhaluje postupně jednání postav v současnosti. V tomto případě jsem jen nepochopil dokončení dialogu Dong Wooka s Do Hyunem pod deštníkem při odchodu ze střední školy. Do děje hodil totiž pomyslné vidle. Jinak je děj docela jednoduchý. Vzhledem k časovém rozsahu více než vhodné. Škoda dlouhé úvodní znělky. Oba působili sympaticky. Do Hyun mi přišel zajímavější. V Ji Hanově tváři se dalo lépe číst. Jeong Yun mi přišel studený.
Vánoční pohodě předchází shon a stres, který může přetrvat až do štědrovečerní večeře. Zvláště, pokud se dostaví nečekaně rodina, jste postaveni před nezvratitelnou životní změnu a nebo čekáte na dodělání kuchyně, či příchod dítěte/dětí. Ve třech dekádách, ve stejném domě, ve stejný vánoční čas, se odehrávají tři zdánlivě paralelní příběhy, které později odhalují vzájemné vazby. První dvě třetiny připomínají zdánlivě neřízené rojení s pořádnou verbální smrští. Až v poslední třetině dochází k uklidnění a opadnutí hysterie. Konec jsem si fakt užil.
Divadelní představení patří k americké středoškolské produkci. Dosadit do hlavní role šprta, už tak obvyklé není. Typ starého-mladého mi zpočátku vadil, ale nakonec vše do sebe tak nějak pěkně zapadlo.
Tak jsem si rozšířil znalosti o výraz Molly. Super kamarádku pro příjemně prožitý víkend, třeba dvou nejlepších kamarádů z dětství, kteří se setkali po více než dvou dekádách v domku u oceánu. Společně se svými partnery utvořili zvláštní partičku holdující také panákům, Marušce a lízátkům.
Zřejmě díky woke culture a znatelné sebecenzuře zbyla z gay tématu nepříjemná pachuť v ústech, kterou Milad Alami částečně kompenzoval bezradností spojenou s azylovým řízením.
Nezvykle pomalý rozjezd akceleroval až příchod akčního stážisty, který se na první pohled zamiloval do kolegy a stal se z něj +1 v utvářejícím se vztahu mezi kuchařem a degustátorem. Mezi kluky se postupně utvořilo zvláštní pouto. I přes sblížení mi přišlo, že je mezi oběma stále skleněná stěna. I v samotném závěru.
Hsu Kai má v sobě pověstný faktor x, stejně jako svého času Fernando Colunga v roli Josého Armanda v obrovském (kýči) hitu Esmeralda. Solidně mu sekunduje Taro Lin v roli šprta. Oproti zvyklostem je vyššího vzrůstu. Děj solidně ubíhá, vše do sebe pěkně zapadá. Mám rád, když je nejprve nástřel a zbytek je dovyprávěn až později. Jen orientace v jednotlivých klanech je složitější. Už jen fakt, že bych si dovedl představit delší stopáž, popřípadě více dílů, hovoří o výjimečnosti tohoto seriálu.
Do firmy nastoupil nováček. Byl hozen, pouze se seznamem pokynů, jak se chovat ke generálnímu řediteli, do jeho spárů. Postupně si začal získávat srdce svého, na první pohled nedostupného, šéfa. Zažili spolu péči o nemocného. Výlet, jak podnikový, do termálů, tak i soukromý, k moři. Klasika tak typická pro daný typ "kancelářské produkce". Jako ozvláštňující prvek byly zařazeny rozhovory s oběma hlavními protagonisty, které ale působily jako tzv. povinná jízda. Největší devizí, tedy spíše ozvláštněním, byl pro mě tajemník Yao Shun Yu v podání Hsiao Hung-a. Rozcuchaný vrabčák, se sebevědomím pod úrovní kancelářské podlahy,...
Stewart Wade je takový nezmar, který rád natáčí filmy. Na brány Hollywoodu může tak max. klepat, ale je dobře, že si jde svou vlastní cestou. Baby steps sice nese jeho rukopis, ale tentokrát mě dokázal vtáhnout do děje. Toho si cením.
Každá společnost má svá psaná a nepsaná pravidla, jejichž porušení se trestá. Hned zpočátku je jasné, jakým směrem se děj bude ubírat. Postupem času se však vynořují indície vychylující přesně vytyčenou trajektorii, aby konec skončil pořádným veletočem. Atmosféra je tíživá, herecké výkony velmi reálné. Hudba trefně zvolená.
Díky úvodní znělce lze odvodit, v hrubých obrysech, dějovou linku. Ta je směsicí romantických gest a akčních momentů. Cesta k pochopení symboliky větrných elektráren (turbín), byla složitější. Environmentální složka přenesená do vnímání vztahu, mi nakonec přišla trefná. Stejně jako nevane vítr stále stejnou intenzitou, tak i dynamika děje byla proměnlivá. Po počáteční smršti vzájemné nesnášenlivosti přišlo uklidnění během doučovacího maratonu. Děj vygradoval v závěrečný hurikán. Důraz se kladl primárně na ústřední dvojici. Škoda některých nerozvinutých podpůrných rolí. Jejich silný potenciál zůstal téměř nevyužit. Samotný děj mě místy překvapil svojí vyspělostí odlišující seriál od záplavy šortkových produkcí. Na většinu otázek...
Amane je na první pohled hodně otevřený kluk, který ale rád zalézá do ulity, ve které přemýšlí nad vhodností a hlavně adekvátností svých reakcí. Zkrátka jsou jeho ústa rychlejší než mozek. Chování tak typické pro malé děti, včetně až infantilních, mě docela iritujících, projevů štěstí. Ryuji pracuje v rodinné restauraci. Mnohem více po otcově smrti. Je přátelský, oblíbený, ale na city jaksi nemá čas. Děj je vystavěný na hledání odpovědi na Amane-ho vyznání lásky. Kluci typově odpovídají svým rolím, tak typickým danému žánru. Nejzajímavější částí této minisérie pro mě zůstává nádherné, létem prosluněné, prostředí.
