Recenzi napsal/a Václav
Mezi líčeními skutečných kriminálních případů se zřídkavě, ale vždy znovu opakují příběhy, kdy byl nalezen drsně ubitý homosexuál a vyšetřováním se zjistilo, že pachatelem byl nezkušený příležitostný prostitut, který nebyl připraven na všechny nároky, které na něj zákazníci budou klást. Podobně v tomto filmu nacházíme prudkou iracionální agresi mladíka, která se ale obrací jen proti obydlí trenéra. A ten o svěřence projevuje zájem jen a jen tím, že si skrytě pořizuje fotografie. Iracionalita klukova běsnění naprosto neodpovídá zobrazené situaci, a ještě méně s ní ladí závěr filmu. V kolekci "The Male Gaze: Strikers & Defenders" zastupuje film...
Na kolik mladých přitažlivých kluků se asi seržant mohl jen dívat, když jim velel, s kolika z nich se toužil přátelit a milovat, kolika z nich toužil imponovat... a nesměl. Nesměl ani neuměl, nemá to v sobě, jen touhu, hořkost a totální nedostatek empatie, která je u seržantů stejně jen na obtíž. Tohle všechno a tihle všichni se mu setkávají na jediné schůzce se sympatickým studentem, a s tím ještě mnoho dalšího, nevysloveného a nevyslovitelného. Dva neslučitelné světy. Život se neodehrává jen na buzerplacu, kde mají seržanti navrch bez toho, že by se o to museli snažit a zasloužit. ...
Míra gay obsahu tohoto filmu je o hodně překročena výrazností jeho vizuálu. Černobílé zobrazení stažené směrem k potemnělému kontrastnímu podání, atmosféra polodivoké krajiny delty řeky Paraná, zdůraznění, že charakteristiky krajiny formují jednání a myšlení lidí. Většinového zájemce o gay filmy asi neosloví, hodně záleží na tom, jak je divák naladěn v okamžiku, kdy se s filmem potká.
Na film jsem se díval pár minut. Jestli něco narůstalo, pak hlavně zvědavost, proč mne tak strašně nudí a otravuje, proč nejsem schopen se chytit. I nahlédl jsem mezi divácké reakce na IMDB. K tomuhle dílku je tam jediná, od diváka OJT, a je napínavější, než film sám, protože líčí dlouhou a strastiplnou cestu celého projektu do propadliště dějin. Tak jsem zavřel VLC a použil klávesu DELETE.
V některých časech jsou před nálepkou kýče chráněna tíží doby i hodně prvoplánová díla. A i kdyby ne, pořád lepší poctivý americký kýč, než obvyklá falešná česká hra na art a alternativu, nebo ubíjející "laskavý humor". O snobismu nemluvě. • http://www.queerguru.com/: ... zasahující drama ... natočené před lockdownem, který vyvolal covid ... nám připomíná, jak bolestně dopadá současná pandemie na vztahy na dálku. • http://www.shortoftheweek.com: Film byl inspirován Rabinowitzovou vlastní romantickou zkušeností ze setkání s klukem, s nímž ho svedla dohromady seznamovací aplikace. “Když jsme konečně mohli strávit společný weekend, zjistil jsem, že dokážu...
Když se zakymácejí skoro všechny životní jistoty a krize středního věku vrcholí, zdá se život být v troskách. Ve filmu Rialto to divák vnímá o to víc, že je příběh napsán a natočen s nesmírnou precizností v každém detailu, s pochopením pro nejjemnější nuance motivací jednání, myšlení a cítění postav, že je film skvostně režírován a zahrán. V závěru Colm trosky symbolicky odklízí a do prázdného domu přichází kdosi pro diváka neviditelný. Být věřící, modlím se, aby to byl Colmův syn Shane. Postupné lidské přibližování mladičkého prostituta Jaye ke Colmovi, zejména závěrečný nezištný a moudrý...
Realita závěru lidského života je zobrazena velmi taktně a kamera je vypnuta v pravý čas: co čeká Rolanda, tím už divák jitřen nebude. I tak si film zaslouží být vnímán citlivěji, než jen jako příběh dvou roztomilých staroušků, nad nímž se dušičce tak hezky povrchně smutní. Přeci jen jde o obecný lidský úděl: každý k moři dopluje. Nám zbývá než usilovat, aby toho hnusného, co Bertila a Rolanda v životě potkalo, bylo na světě méně a méně.
Je to už softporno, nebo ještě není? Ale to je fuk, rozhodně je to zábavné. Děkuje-li níže Deleatur tvůrcům, že titulky nejsou potřeba, přidejme i poděkování Matce Přírodě, že se (aspoň) tyhle věci mohou odbýt bez řečí - i to je na nich fajn. Rafael Ruiz Espejo natočil ještě dva další kraťasy: Hola (2014) a Primavera (2018) - snad se někdy vynoří.
Hned po dokončení studií se filmařský elév Patrick Muroni pustil do své první práce, Un matin d’été. Mikrostudie o mrákotném ránu po euforické taneční party, na níž to mezi dvěma kluky poprvé zajiskřilo. Hezké záběry, přirozeně působící jednání herců, avšak vše je příliš načechrané i na těch šest minut stopáže. Anotace Mezipater, na niž upozorňuje Jiří, navozuje pocity ze zobrazené situace nápaditěji, než celý ten film.
Vzniklo jako třetí režisérská práce v řadě krátkých filmů. Hezky natočeno a zahráno, ale méně (hlavně méně slzí) by bylo více. O moc více. Jistě, tak příšerná matka by byla schopna dezorientovat, rozvrátit a zničit jakoukoli osobnost v jakémkoli těle. Samozřejmě, že Alex nechce vyrůst v něco tak odporného; samozřejmě, že zeť to chápe nejlíp, musí tam zažívat očistec. A ani Alex se nemůže divit, že se mladí stěhují. Určitě co nejdál - doporučoval bych Antarktidu.
Jako producent, režisér a scénárista v jedné osobě se uplatnil Peter Lee Scott. Ten se vedle dramatické věnuje i komerční tvorbě pro společnosti, jako jsou Apple, McDonald's, Puma... právě na tom vynikne absurdita pokusu konfrontovat s ním v rámci kolekce "The Male Gaze: Strikers & Defenders" začátečnické práce "Inseln" či "Passer les champs". V případě Colours jsou jeho řemeslné zkušenosti velmi znát, avšak urputná posedlost touhou zkonstruovat figuru novodobého Hitlera z Vidlákova vedla ke vzniku krajně schematického agitačního dílka, jaké by mělo opodstatnění možná v osmdesátých letech, ale dnes už je spíš požehnáním pro hlasatele homofobie....
Seriál těží především z obsazení řadou výborných herců, mezi nimiž téměř doslova září Jan Cina. Díky talentu, osobnímu charisma i roli. Cina se jako gay veřejně vyoutoval už dávno, zde navíc hraje roli gaye krajně rozporuplného, přesto, jak ukazují různé diskuse, ho veřejnost v té roli převážně vysoce oceňuje. Skvělé pro nás všechny - díky, Jene! Pojetí samotného seriálu je sice možné, přesto je diskutabilní: o věrný obraz doby nejde. Omezení na kruhy blízké divadlu nahrává komunistické a revizionistické propagandě, že teror dopadal jen na exkluzivní vrstvy, zatímco "prostý, obyčejný člověk" se pokojně radoval...
Dva sympatičtí kluci kolem pětadvaceti, rýsuje se začátek vztahu založeného nejen na přitažlivosti, ale i respektu. Výlet do hor, krásné výhledy na město, na fjord, na hory, na jezera, na les. Mlhavo i slunečno. Avšak nepohodlí vandrování horskou přírodou a občasné silové hry postupně, odstín po odstínu, odhalují vzájemné nekompatibility. Odhalují také to, že ještě nejsou pro skutečný vztah zralí a nechápou dostatečně nutnost opravdu vnímat jeden druhého a chápat kompromis jako dobré řešení. A možná až vznikající blízkost otevřela v každém z nich ventil k uvolnění nastřádaného napětí, úzkosti a zklamání. Velmi hezký, jemnými čarami...
Anotace slibují zajímavý příběh blízký reálnému životu, ale kolegové recenzenti zde film moc nechválí. Před definitivním zavržením jsem mrkl na popuzené výkřiky na CSFD a bylo to jasné: "Elève Libre" stojí za vidění. Velmi. Roztomilý, vysportovaný a prostomyslný Jonas je v průšvizích, kam se podíváš: v tenisu, v němž není tak dobrý, jak si myslel, ve škole, kterou kvůli tenisu proflákal, v rodině, která totálně nefunguje, s holkou, s níž se neumí kloudně pomilovat. Ideální oběť pro trojici dospělých na druhé straně šachovnice: jednoho homosexuála a jednoho partnerského páru, jemuž začíná ujíždět vlak a lape střípky mládí,...
Divácké i odborné recenze film vítají jako mimořádně zdařilé zpracování téma fluidního genderu. Směr proměny ("toku"), jak ho film zachycuje, je ovšem výhradně jednostranný a jednorázový, a film je ve skutečnosti buď manifestem krajního feminismu, nebo výstrahou před krajním feminismem. Fantazijní obálka základního opěrného příběhu rovněž sklízí velký obdiv, pravda je, že může jak někomu přinést požitek, tak jinému působit utrpení. V každém případě jde o film pro okrajovou skupinu diváků, což (a nikoli skutečné kvality filmu) pro upozornění vyjadřuji použitým hodnocením.
Bizarní příběh šmírování a manipulace v okouzlujícím i zasahujícím podání Françoise Ozona - o moc víc se toho (bez upadnutí do klišé) napsat nedá. Gay linie se opravdu může jevit jako slabší, dokud nepřijmeme myšlenku, že i pan profesor je latentní gay a veřejné znemožnění mladšího Rapha je neuvědomělým výronem žárlivosti. Není to ale podstatné, hlavním Ozonovým záměrem je opět, už pokolikáté, profackovat střední třídu, již je záhodno vytrestat i teplým synkem jako důkazem ještě hlubšího úpadku. Nad ozonovskou obsesí střední třídou si nelze odpustit úsměv. Tolik jeho filmů ji tepe,...
Jak píše Petr, typické bergerovské erotické napětí se v Lovci vytrácí. Vytrácí, aby bylo nahrazeno napětím zcela jiným. Takovým, jaké prožívají třeba ti, kdo lačně a vzrušeně sledují, kdy se k mouše lapené v síti konečně přiblíží vyhladovělý pavouk. Něco napoví už název, a fanoušci Bergera navíc určitě čtou anotace a recenze dřív, než film uvidí. O co půjde, je jim jasné. Napětí jiné, Berger stejný. Náznaky, nápovědy, hudba, zvuky, ladění obrazu, zejména ovšem dokonalé zprostředkování nálad a vnitřního prožívání postav. Těžko říci, zda si téma mimo svůj obvyklý okruh Berger zvolil z vnitřních pohnutek,...
Z čeho všeho dokázal Vincent Pieper namíchat tuhle bramboračku, to je obdivuhodné. Jako v případě kočičkopejskovského dortu, ani zde to ale chuti neprospělo. Přiřazení žánru "komedie" je u takového filmu přinejmenším dvojznačné, ale alespoň maloměstská zahrada s růžemi je podařená. Těžko říci, pod jaké hodnotící kriterium zařadit pěknou postmoderní rakev, a jde-li v jejím případě o komedii či tragédii.
Diváci (IMDB) si cení, že v rabiátském těle staršího sídlí delikátní duše, která bere ohled na mladšího, který si asi ukousl větší sousto, než na jaké má. Mladší už ale není dítě, aby - když už se vydal touhle cestou - nemohl pro staršího udělat něco aspoň trochu milého: starší přeci taky není ze dřeva.
Brilantní zkratka o vrstvách ukrytých za vlajkami, hesly, agitační publicistikou a dojímavými filmy.
