Recenzi napsal/a Václav

Kniha je strukturou podobná předchozímu Hollinghurstovu románu Cizí dítě *). Několika kapitolami je pokryto delší časové období, tentokrát od druhé světové války do současnosti. Klíčové postavy procházejí z kapitoly do kapitoly v různých etapách svého života, zároveň se obměňují osoby kolem nich. Proměny společenského vnímání homosexuality ve Velké Británii Hollinghurst v Cizím dítěti zobrazuje nazírané spíš vnějším pohledem. Ve Sparsholtově aféře sleduje tytéž změny tak, jak je vnímají samy jednotlivé postavy jako měnící se meze svého jednání. Hlavní dějová linka je spíš potlačena, vidíme určující okamžiky a situace v někdy spojitém, převážně ale nespojitém sledu. Hollinghurstovi...

Hollinghurst je znám hlavně kvůli skvělé próze Linie krásy, v níž otevřenost některých scén těší nejen gaye, ale paradoxně i homofoby, protože jim poskytuje dobrou záminku k útoku. U nás se citace z Linie krásy podílela na pádu ředitele jedné ze stanic veřejnoprávního rozhlasu, což je nepochybně skandál ovaristicky laločnatého typu *), který vyšuměl jen díky podobným událostem ještě skandálnějším. Tentokrát si Hollinghurst předsevzal napsat prózu nikoli moderní, nýbrž ryze klasickou. Milovníky rychlého spádu děje, dramatických zápletek a překvapivých rozuzlení nutno upozornit, že jejich trpělivost bude při čtení občas namáhána. Linie krásy je o dost svižnější. ...

Další Ozonův ponorný člun projíždí hlubinami a mělčinami lidské mysli a pořizuje podrobnou dokumentaci. Tentokrát bez ironického úšklebku, který některé jeho filmy příjemně odlehčuje a jiným dodává na důrazu. Neobvykle četné jsou tu portréty hned tří lidsky odporných žen, podrobně prokreslený v případě hlavní postavy, Mousse, lehce načrtnuté v případě Louisovy matky a škaredě deformované "ženy na pláži". V kontrastu k ženským obludkám jsou dva gayové naprosto normálními, přirozeně lidsky cítícími a jednajícími postavami. Inu, Ozon... Pochybná zdejší tradice, která vede distributory k opatřování cizích filmů naprosto neadekvátními tituly, názvem "Mladí, krásní a bohatí" dosahuje nových met....

S nízkorozpočtovým nezávislým filmem Godless jako bychom sledovali spíše divadelní hru, než film. Pečlivě recitované knižní dialogy, monology do kamery a nenápadité herecké akce navíc ukazují divadelníka krotce opatrného. Píše-li ovšem jeden divák na IMDB o filmu, že "má tempo šneka na valiu a produkční hodnoty uzbeckého středoškolského projektu", nedoceňuje, o čem film je. Nate právě ztratil už druhého z rodičů a bojuje o třetí a poslední ze svých stávajících životních jistot, bratra-milence. Děj se odehrává v prvních hodinách a dnech, kdy rána dopadla. To nevolá po filmu nahuštěném vtipnými "hláškami", ani po očekávání "veselých historek...

Počátky Ozonovy filmařské práce spadají do roku 1988, kdy vznikl první ze dlouhé série jeho krátkých filmů. "Une robe d'été" z roku 1996 je naopak jedním z těch, které tuto sérii uzavírají. Ozona tu tedy potkáváme na vrcholu jeho první tvůrčí fáze. Nechť chceme kratinkému prázdninovému příběhu přičítat jakékoli významy, co dokázal Ozon během pouhých patnácti minut o svých postavách a jejich vztazích povědět, navíc zábavně, udivuje. I skvělé obsazení. Hledat jakékoli výklady ani nemusíme: dětinská radost ze sexu, z milostného úspěchu, z naplnění, z poznání aktivní role, je okouzlující sama o sobě. Léto... a v...

Kdyby si pan autor odpustil otcovu trapnou čepici, bylo by to hodně dojemné a upřímnost záměru uvěřitelná. Takto bohužel natočil jen jednu z nespočtu krátkodechých politických agitek. Přepjatost zabíjí.

Film jsem viděl už dost dávno, pamatuju, že mne rozčiloval, jak jednoduchými, místy kýčovitými prostředky se pokouší mne dostat ... a stejně mne dostal. Tak i teď. Díky za připomenutí, funguje stále.

Hodnota filmu No Hard Feelings spočívá v tom, že situaci imigrantů v Německu vidí jejich očima, nikoli přes sluneční brýle evropských konjunkturalistů. Porovnejme film třeba s rozjásaným Wo willst du hin, Habibi? *), a rozdíl bude jasný (BTW: tvůrce Habibiho natočil také protičeskou agitku Das Phallometer **)). Témat otevřených ve filmu je jistě hodně, prostě proto, že i s imigrací jich souvisí hodně. V mnoha případech se žádná řešení ve filmu nerýsují, protože ani realita zatím žádná nezná. Autoři sdělili, co sdělit chtěli, my s jejich pohledy a záměry souhlasit můžeme či nemusíme, je ale dobré je znát. ...

"Když by člověk hned na začátku přistoupil na to, že je to záměrně taškařice, tak by si to užil víc.", hudruje divák na CSFD. Ale, milý tomeši, vždyť je to jasné nejpozději v okamžiku, kdy tetička morduje švába, to ti fakt nedošlo? Připustme ovšem, že v té části světa, kde spousta filmové produkce působí jako groteska, ač je míněna vážně, typicky telenovely, záměr natočit skutečně grotesku nemusí být hned jasný a chtěně "groteskní" akce herců vycházejí přehnaně. Na IMDB diváka čílí "full-frontal nudity" při milostné scéně. Ne, že by prý byl prudérní, ale ačkoli má jít...

Kluci dospěli v evidentně kvalitním vztahu do fáze, kdy je možné pokračovat, jestliže oba zapnou rozum a každý něco obětuje. Nebo se rozejít... čeká ale v budoucnosti něco aspoň takhle dobrého? Heteráci v té situaci založí rodinu a pořídí si dítě, u gayů to tak jednoduché není. Hodně spolu a hodně vedle sebe tráví dovolenou na řeckém pobřeží. Co do formy vidíme zvláštnost: nositelem sdělení je zde slovo, monolog, který je obrazem pouze ilustrován. Obraz popisuje dovolenou v přírodě, text minulost ve velkoměstě, rekapituluje celý vztah kluků s dobrým i zlým. V kvalitním filmu vyjádří autor...

Bylo by moc divné, kdyby se gay divákům nelíbil film, kde se s chlapeckou a mužskou sexualitou pracuje tak rozsáhle, a zároveň naprosto seriózně. Jenže: vzniknout film v roce 1986 tam, kde se odehrává, šlo by ještě tolerovat zastaralé teorie o homosexualitě (dědění homosexuality po otci, dominantní matka), které se v něm zrcadlí. Podvědomé náboženské vnímání homosexuality jako hříchu samotnými gayi, díky němuž je děj rámován obrazy pekla a potoky krve, by v roce 1986 bylo v Latinské Americe ještě možné chápat. Jenže film byl uveden v roce 2018 a jednoznačný odstup od dřívějších pohledů v něm chybí, staré pověry...

Život je jen náhoda jednou jsi dole, jednou nahoře... ... a žitelný je hlavně proto, že "dole" a "nahoře" se střídá. Ocitáme-li se "dole" či na cestě "dolů", často saháme po příbězích, které se odehrávají "jenom dole" - rezonují s naším okamžitým pocitem. Dedalus je filmem právě pro takové situace. Bezútěšný, beznadějný, bezvýchodný, depresivní. Triptych otevírá část, v níž lidský život vzniká, a uzavírá část, v níž spěje ke konci. Úvodní část je vizuálně slibná, avšak dějově nepřehledná. Střední část bude asi gayům (a nejen gayům) nejbližší. Příběhem mladého prostituta s náklonností...

Od uvedení filmu "Sala samobójców" *) režiséra Jana Komasy uplynulo devět let, a nelze popřít, že Komasa za tu dobu filmařsky výrazně vyrostl. Pokud divák přehlédne pár logických děr, unese, že se dívá na jednostrannou předvolební agitaci, a nebude mu vadit předvídatelnost a prvoplánovost, pak "Sala samobójców. Hejter" je už plnohodnotný film, kladem jsou hlavně herecké výkony a práce s obrazem a zvukem. Privátní příběh patologického intrikána je naroubován na politické dění, předvolební kampaň na post varšavského primátora. Hned na začátku bohužel narazíme na nepochopitelno takřka metafyzické: jak je možné, že člověk, který je schopný vést zločinnou...

Roztomilá momentka o představách a autoerotice. Také připomínka prymulům, že v časech distanční výuky je ta chvilka soukromí docela problém, a vláda by na to měla myslet.

Dva mladí nadšenci z Německa amatérsky natáčejí filmy a chlubí se jimi na YT. V tomto případě byl jejich hlavním téma hloupý opilecký vtip špatných kamarádů, které navíc manipuloval gauner. Ten následně už čistě kriminálně zametal stopy. Poněkud stařecky přikořeněno morálním pohlavkem pro "ty mladý, co dneska furt čuměj do těch svejch blbejch mobilů a neposlouchaj". Je to rozhodně dobře míněno a na amatérskou práci s minimem prostředků hezky - byť hodně rozvlekle - provedeno, avšak příběh by působil jako silně přepálený a nepravděpodobný už před deseti, možná i dvaceti lety.

Když odhlédneme od obsahu, velmi roztomilé. Když od obsahu neodhlédneme: snímek se zúčastnil FamuFestu, a jistě můžeme být rádi, že vysoká učení generují tak zasvěcené mudrlantky - dle anotací muž, který onanuje, ač má partnerku, může být jen Narcisem posedlým nekonečnou sebeláskou, jinak býti nemůže, neboť u partnerek v principu chyba nepadá v úvahu, dokonce ani tehdy, když žádné partnery nemají. V tomto případě bylo "Natočeno podle skutečné události", můžeme se však hlavně dohadovat, že slečna měla vztek, že svádění ve vaně jí nevyšlo. Možná by se do toho zrcadla měla podívat sama.

... strašně se mnou mlátí mindráky ... musím ovládat lidi ... hned na prvním rande tě donutím vyjít ze své ochranné ohrádky ... za pár minut jsem odhadl tvou nejoblíbenější knihu ... mám tě přečteného, na mě nemáš ... pojď spolu chodit ... nechceš? natočím o tobě posměšný film, radši pojď spolu chodit ... Lovu zdar!

Luca Guadagnino má filmařský talent od pánaboha. Po Call Me By Your Name zapršelo 254 nominací na filmová ocenění, z nich 97 proměněno, včetně Oscara za převod Acimanovy literární předlohy. Gay svět padl na zadek a dodnes se z filmu nevzpamatoval. Od seriálu We Are Who We Are se ale další love story á la Elio & Oliver čekat nedá, seriál je od Call Me... na hony vzdálen vším, krom výborného filmařského řemesla. Guadagnina musel poprask kolem Call Me... ničit víc a víc, asi i proto se pustil do něčeho gruntovně jiného, počínaje formátem: We...

V kolekci "The Male Gaze: Strikers & Defenders" reprezentuje tento film školní práce ze školního prostředí; udiví, že se v německých filmařských líhních nenašla nějaká reprezentativnější ukázka. Toto je k jakémukoli šíření naprosto nezralé po všech stránkách.

David Berry posbíral mezi roky 2007 a 2018 docela bohatě filmařských zkušeností, nikoli ovšem v profesích tvůrčích, ale technických, nejčastěji jako šéf party elektrotechniků. Pokud se nám zdá, že v Something Like Summer vidíme spousty věcí viděných už jinde, odpovídá to skutečnosti, že i Berry viděl na placu spousty nápadů jiných tvůrců, a když se mu zdálo, že už toho viděl dost, pokusil se o vlastní film, romantický muzikál. Aby to neměl moc těžké, zfilmoval stejnojmennou knihu Jay Bella. Výsledkem je film s funkční, i když nenápaditou základní dějovou kostrou, jehož zpracování jeví funkční, i když...