Colours (II) (2015)

Film o chování jednoho totálního burana, kapitána fotbalového týmu a pohledu na homosexualitu. Velmi dobře zahráno a celkové vyznění tohoto kvalitního snímku, i když nesnáším násilí, bylo pro mě velmi silné.

Jako producent, režisér a scénárista v jedné osobě se uplatnil Peter Lee Scott. Ten se vedle dramatické věnuje i komerční tvorbě pro společnosti, jako jsou Apple, McDonald's, Puma... právě na tom vynikne absurdita pokusu konfrontovat s ním v rámci kolekce "The Male Gaze: Strikers & Defenders" začátečnické práce "Inseln" či "Passer les champs".

V případě Colours jsou jeho řemeslné zkušenosti velmi znát, avšak urputná posedlost touhou zkonstruovat figuru novodobého Hitlera z Vidlákova vedla ke vzniku krajně schematického agitačního dílka, jaké by mělo opodstatnění možná v osmdesátých letech, ale dnes už je spíš požehnáním pro hlasatele homofobie.

Ač je film už 5 let starý, téma homofobie ve fotbalu je asi stále stejné. Zde nejde jen o prostředí fotbalu, ve filmu je hezky vidět stádoidní chování ostatních, kteří jako ovce následují dementa, který je (bohužel) kapitánem. Je sice fajn, že film ukazuje sílu přátelství, ale konec působí poněkud rozpačitě.

Akútne aj keď milionkrát obohrané téma šikany (na škole, v športe, medzi parťákmi z ulice). Nejako som nevedel pochopiť, prečo všetci poslúchajú a podriaďujú sa psychopatickému násilníkovi, ako táto miera zastrašovania môže vôbec fungovať, prečo všetci zotrvávajú v paralýze. Takmer animálna hierarchia pod alfa samcom. Jeho moc som videl viac vo verbálnej hrozbe než vo fyzickom násilí (do ktorého len eskaluje) - avšak rozdelenie ktoré nastolil: "na tých čo rozkazujú a tých čo poslúchajú" mi prišlo absurdné cez čiaru, než aby tomu niekto uveril. Celú dobu som nevedel prestať rozmýšľať, čo všetko by si ten výrastok zaslúžil, no k žiadnej násilnej katrzii nedôjde. Kraťas sa len veľmi náznakom oprie o nutnosť vzájomnej pomoci a inak sa uzavrie do patetickej "sily priateľstva".