Recenzi napsal/a petr12
20 minut čisté romantiky.
Parodie na snímek Hush... Hush, Sweet Charlotte, ve kterém ženské role ztvárnili chlapi vyžívající se v bohatém líčení, slušivých šatech, obřích ňadrech a přehnaných gestech. Celkovou teatrálnost trefně umocňují kulisy, ve kterých se natáčelo.
Výsledek působí rozpačitě. Chybí mu jasná vize, co divákovi odhalit a co skrýt. Směřuje odnikud nikam. Jako motýl přelétává z květu na květ a nikde nezůstane moc dlouho. Snaží se odhalovat, ale odvahu vzápětí ztrácí a stahuje se. Jako kdyby si štáb teoretické poznatky zkoušel v praxi před zapnutou kamerou a z mnoha natočených hodin následně sestříhal film.
Japonská mentalita je pro mě v mnoha ohledech hůře pochopitelná. Porno produkce více zahaluje, aby dala prostor divákově představě. Zato v tomto počinu si užijete ztopořených penisů bohužel dosytosti.
Také testosteronem prosáklé prostředí může být místem setkání dvou gayů.
Dlouho jsem neviděl film, který by takovýmto způsobem ťal do živého. Téměř až k podstatě vnímání mužské role (nejen) v indické společnosti, nepsaným společenským pravidlům, zákonem zakázanému kastování. Odhalil tolik negativních lidských vlastností ukrývajících se v mnohých z nás. Zkrátka...Hodně silný zážitek pro hodně otrlé diváky.
Téma náhradního mateřství je jistě stále lákavé pro mnoho diváků, ale těžiště tohoto dokumentu tkví hlavně v hledání způsobu jak obeznámit nejstaršího člena čínské rodiny, ze které autor a otec v jedné osobě pochází, s faktem, že si v USA mohou 2 muži pořídit legálně vlastní biologické dítě.
Černoši mají velká péra a běloši nad nimi stále drží nadvládu?!? Neoriginální, na stereotypech vystavěný, příběh. Technicky a herecky hodně slabý. Nakonec i ta pasáž zvyšující divákův tep, působí jako nepovedený vtip.
Dolan se zkrátka vyžívá ve zpomalené kameře, detailních záběrech, v hrátkách s barvami, kompozicí a hudebním podkresem. Jenže při pitvání a šperkování sebemenšího detailu mu opět unikl náhled na snímek jako celek.
Když se chci podívat na líbivý romantický snímek se sympatickým obsazením, sáhnu po libovolném zástupci z Hallmark produkce. Hned na začátku je jasné - kdo, s kým jen jak je proměnnou veličinou, většinou však ne moc originální. Matthias et Maxime patří do velice podobné škatulky. Jen s delší stopáží, citově exponovanějšími scénami a opět narušeným vztahem s matkou. Ale to je Dolanův jasně čitelný rukopis, který mu nemůžu zazlívat.
Doporučil bych ke zhlédnutí těm, kteří se chtějí seznámit s asijskou produkcí, ale obávají se příliš odlišného "vidění světa". Bischonen je sice zasazen geograficky do asijských končin, ale snad i díky dlouholeté nadvládě Západní mocnosti je jeho zpracování stravitelnější našemu divákovi.
Christos Voupouras ve svém snímku dokázal vystihnout mnohé problémy sužující dnešní Řecko, které rozdělil mezi jednotlivé postavy. Sledování to nebylo jednoduché, ale naštěstí se na konci objevil možný záblesk lepších zítřků.
Za normálních okolností bych snímek ohodnotil čistou jedničkou. Během sledování jsem ale nabyl dojmu, že to celé myslí tak trošku vážně a věří tomu, co dělají.
Černobílý snímek hezky dává vyniknout, nejen názorovému, kontrastu mezi oběma hlavními hrdiny. Trochu přiživuje předsudky, třeba o atraktivitě Španělů, Američanech navštěvujících hodně psychoterapeuty. Řeší ale třeba i rozdílné názory na gay vztahy. I přes rozdílné názory se postupně sbližují a míří k...
Okouzlen izraelskou produkcí jsem byl ze začátku zaskočen výběrem hlavních hrdinů, mezi kterými byla vzájemná interakce už od počátku narušena. Sice tvořili pár, milovali se, ale něco "viselo ve vzduchu". Vše umocnilo "trendy" pořizování potomků, vůči kterému se Yoav jako jediný vymezil. Postupem času, když jsem si připustil, že se nejedná o klasickou romantiku, vše konečně začalo dávat smysl. Děj mě zcela pohltil a závěr jsem vzhledem k předchozímu vývoji docela přijal.
Další surfař, který je unášen vlnou módní kamery vyžívající se v nepodstatných detailech, stavící na krásách mužských těl s malou exkurzí po amerických městech.
Z morálního hlediska bych klidně mohl s čistým svědomím udělit pouze jednu hvězdu za děj pojednávající o zavrženíhodných skutečnostech. Ostatní kategorie by se jen svezly na hvězdičkové vlně. Jenže, je dobré točit v omezené míře i tento typ snímků, které slouží jako protipóly k přeslazeným limonádám, aby si divák uvědomil oba extrémy.
"Made in Russia" s podporou US jistě zapůsobí na festivalové publikum toužící po každém filmu ze země, kterou západní média líčí jako vysoce nepřátelskou vůči sexuálním menšinám. Je dobré si uvědomit, že snímek vyprodukoval malý štáb s minimálním obsazením. Děj je jednoduchý, předvídatelný. S koncem, který nepřekvapí. Dojem však hodně kazí kamera často zabírající (nepodstatné) detaily.
Hodně pomalu plynoucí děj zachycující monotónní život rodiny žijící daleko od rušného města, vykresluje odlehlé místo přesně podle zažitých představ, ze kterých vybočuje jen způsob obživy otce zaučujícího syna ve výrobě oltářů. Když po delší době začalo místo konečně působit přívětivějším dojmem i díky kameře, nesnímající jen obrovské travnaté plochy, ale i širší okolí a vztahy se začaly vybarvovat, nastal zlom a bohužel rychlý a nevyhnutelný konec.
Scud je provokatér, který rád šokuje diváky. Sice na konci podává vysvětlení objasňující chování hlavních postav, ale i přes jistou míru pochopení byly některé scény pro mě přes čáru.
