Recenzi napsal/a petr12

Námět náhradního manželství, zasazený do prostředí tradiční japonské rodiny, ukazuje problematiku trochu jinou optikou, než jsme u Západní "sluníčkové" produkce zvyklí. Zobrazuje i stinné stránky této problematiky. Nepochopení, obavy a pochybnosti. I u samotné rodičky, které je věnována hlavní pozornost.

Díky ponuré atmosféře, od samého začátku, je jasné, že Shajiku nebude snímkem zalitým všeobjímající láskou. Jedná se o ten typ trojúhelníku, ve které nikdo nemůže vyhrát bez nějaké ztráty. Smutná podívaná, které však nechybí určité kouzlo.

Zřejmě největším překvapením byla pro mě univerzálnost pojetí, která by se klidně dala uplatnit i u věkově starších jedinců. I díky "novým technologií" a množství dostupných informací, někteří dospívají dříve. Pokud se jedná o mezigenerační srovnání. Lou Goossens byl typově a herecky naprosto geniální. Na rozmezí mezi dítětem s baculatými tvářemi a dospívajícím. Otec? Typický sebestředný chlápek slavící velký úspěch v hudební branži.

Souhlasím s názorem, že černobílé zpracování je přešlap vedle. Zachycený výsek naší společnosti je pestrobarevný, ne odstínem černé. Zpracování kopíruje německé trendy, na které trochu odkazuje. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Právem plně nezapadnout, na rozdíl od kamaráda, a jít si vlastní cestou i navzdory okolí. Část s pyramidou trefně popisuje postavení v tzv. gay komunitě. Chybí tam jen hláška:"Vy bílí, privilegovaní běloši." Méně ubrečenosti by to chtělo.

Formou zpracování mi snímek připomínal televizní inscenace. Vzhledem k silnému námětu by si zasloužil mnohem lepší péči profesionálů.

Při sledování jsem si vzpomněl na báseň, kterou jsme se učili na základní škole. Jiří Wolker, Poštovní schránka. "Poštovní schránka na rohu ulice..." V tomto příběhu nebyla modrá, ale červená. Byla hlavně...kouzelná. Zbytečně ke konci zkomplikovala nádherný milostný příběh dvou hereckých mistrů, odehrávající se v malebném prostředí.

Podařilo se solidně navodit dobu, ve které se holky snažily stát paničkami v budovaných perfektních rodinách. S milujícím manžílkem, dětmi jako ze žurnálu a tip top domácností. I za cenu manželovy homosexuality. Téma nesčetněkrát zfilmované. Tentokrát ale s jistou přidanou hodnotou.

Příběh o setkání se dvou ztracených duší, vydávajících se na společnou jízdu do "ráje". Zatímco jeden důvod byl znám od samého začátku, konání druhého, řidiče, nechalo velký prostor pro představivost. Jízda se nevyhnula pár ostrým zatáčkám a drncání. S nečekaným koncem společného dobrodružství. Je potřebné se věnovat i otázkám smyslu života a právu na jeho případné ukončení. Solidní herecké výkony umocnily místy hodně tíživou atmosféru.

První díl by měl být natolik propracovaný, aby diváka navnadil k pokračování sledování. Začít "akční scénou", ze které si napadený neodnesl žádný větší šrám a s rozbitými ústy se dokázal bezbolestně napít, bylo pověstným vstyčeným prostředníčkem těm před obrazovkou. Na jednoduchou dějovou linku vzájemného poznávání a hlavně odhalování, se nabalily především kruté reálie vysvětlující důvod dvou raněných duší. Vzhledem k pojetí rolí se nelze divit vzájemné, svým způsobem poškozené, komunikaci. Ten odstup byl znát i přes sílící snahu o vzájemné propojení.

Miluji tento typ snímků. O síle přátelství, sdílení, vzájemnosti. Naprosto parádní jízda..."na skútru", klikatými uličkami Taipei-e. Za mě si mohli snad jen odpustit ke konci jednu otočku. Z poznámek k ději stačí přečíst jen tu závěrečnou.

Ze startovní pozice, plné testosteronu, zůstal po přetrhnutí cílové pásky, jen závan estrogenu. Slibně se rozvíjející děj se postupem času změnil ve frašku s typickou frází:"Můžu tě políbit?". "Už jsem se bál, že se nezeptáš."

Tak nějak si představuji točení porna, klidně i v 70. letech, částečně v Nevadě. Kitty ranch, místo hříchů. Přímo dělané pro ztrátu panictví. "Klapka, kamera a jedeme na první dobrou...", bez čtených zkoušek, trénování. Amatérismus nejhrubšího zrna.

Ublíženecké:"Vy, privilegovaní, bílí, lidé..." aktivivalo ve mně výstražnou kontrolku. Kdybych mohl, poslal bych Salvimu telefonní číslo na Kamalu. Tento životní postoj vedl k řadě motivů v široké škále. Od frašky, až k situacím hodným k zamyšlení. Stál také za pochopením hlavní pointy. Proč jet z bodu A do bodu B přímo, když můžete v různých zákoutích prožít plno akčních momentů. Romantiku moc nečekejte, spíše bláznivou jízdu, kterou jsem si náramně užil.

Chápu pojetí interakce mezi jedinci trpícími různými stupni sluchového postižení, se slyšícími, jako tzv. uměleckou licenci, lépe vyhovující dějovému zadání. Taková romantická představa. Klasická šablona plná komunikačního šumu a hledání sebe samotného. S příchodem "třetí do páru" dostává děj konečně pořádný šťouchanec vedoucí k očekávanému konci.

Hlavní nosnou myšlenkou byla bolest, kterou způsobovala vnitřní rozervanost. Někdy intenzivní, jindy překrytá změnou vzhledu a útěkem do jiné reality. Některé příběhy mi utkvěly v paměti, zbytek se vypařil do zapomnění.

Přestěhování se mimo metropoli mělo být řešením Marianova problematického pracovního prostředí. Pro něj byl útěk vysvobozením. Nový smysl života našel v "zahradničení". U Juana jsem si celou dobu nebyl jistý upřímnosti. Masku bohužel nesundal ani na konci snímku.

"Nahý zadek v úvodu viděti, nedostatek hereckého umu značiti." Výborný casting herců/modelů, kterým sluší více předváděcí molo, než práce před kamerou.

Další "domácí úkol" na téma věčné a vděčné lásky. Žhnoucí city prolamují ledy kolem chladného protějšku. Místy úsměvný seriál o setkání dvou protikladů ve společné ložnici. Na dvou oddělených matracích.

Mohlo by se na první pohled (přečtení) zdát, že konflikt bude vycházet primárně z rozdílného socioekonomického postavení obou hlavních postav. Je však vlastní jen vedlejší postavě - matce. Mezi Giorgiem a Marcem se odehrávají typické procesy vlastní budování partnerského vztahu. Giorgio je herec, bavič. Výrazové prostředky z divadelních prken přenáší občas do své filmové polohy a působí celkem rušivě. Vlastně i jeho úprava vizáže. Ano, je to povrchní. Ale s knírkem, který na chlapech příliš moc nemusím, a nagelovanými vlasy, mu to v závěru sluší mnohem více. Marko je...Hlavně vzorný syn. Nejvíce se mi ale líbilo závěrečné poselství...

Los amantes astronautas není klasika Marca Bergera o přátelství mezi kluky, kteří se nestydí před sebou i odhalovat, ale plnohodnotným gay filmem, byť s dlouhou oťukávací předehrou. V závěru sice dochází k zaškobrtnutí, ale...Vzájemné oťukování, bádání a celková interakce, mezi kluky, je celkem sexy.