Všechny recenze
Filipínské filmy jsou zvláštní a je potřeba se na ně dívat asijskýma očima. Film Santuaryo má mimořádně trošku i nějaký děj, díval jsem se velmi pozorně včetně podrobného seznámení se s dějem, protože tagalogsky neumím. Pro mě mají tyto filmy kouzlo i v tom, že mi mnozí Filipínci připadají sympatičtí a přitažliví. Je potřeba se dívat až do samotného závěru. Doporučuji spíše jen těm divákům, kteří pinoy filmy mají rádi.
Smutné, doufám, že takových skutečných příběhů bude na celém světě čím dál méně …
Krátký indický film s poškozeným zvukem jen dokladuje, jak to denně chodí snad v milionech "případů". Co dodat? Raději nic. Hough. Log out ...
Bláznivá komedie v pravém slova smyslu.
"Nevěř nikomu přes třicet" - geniální výrok. Představuji si za ním zkušeného mága marketingu, pána s bříškem, pleškou a velmi kvalitním oblekem, někde kolem padesátky. Poslat tu myšlenku do světa po někom, jako byl Lennon, bohem políbený muzikant, ale boží člověk, to bylo snad ještě geniálnější. Dokud je člověk nepopsaným listem papíru, potřebuje vzory, scénáře, podle nichž odehraje roli, která se mu zalíbí, protože vlastní scénář zatím nemá - skvěle to popisuje Kundera v Žertu. Je dobře, když mu ve zdánlivě nonkonformním obalu přistrčí nějakou společensky konformní roli zkušený obchodník, existenčně závislý na fungující společnosti, než kdyby to byl nebezpečný...
Program vyrobený pro TV stanici ARTE je pozoruhodný hlavně líčením konkrétních fyzických útoků na gaye. Vedle toho přesnými čísly popisuje, jak hluboce je homofobie zakořeněna v různých zemích Evropy. Rozhodně neukazuje nic veselého, bohužel ale neříká, jak byly údaje pro blíže neuvedenou studii EU získány. Řekněme rovnou, že pořad není seriózním rozborem společenského jevu, který by se snažil o objektivitu a politickou neutrálnost, jak je u pořadů ARTE obvyklé. Politická tendence je zřetelná: Hollande fajn, Orbán fuj, jeden z předáků litevské pravicové vládní strany je homofob, Litva je proto snad nejvíc kritizovanou zemí v pořadu. Takhle jednoduchý svět opravdu není:...
Takových příběhů už tady bylo, nicméně vždy trošku jinak, tentokráte s tříštícím se sklem a sympoši herci a i když pod sluncem nic nového, dokázal bych se dívat na takové kraťasy donekonečna …
Ani se nechce věřit, že tohle dokázal natočit sedmnáctiletý mladík s dosavadní zkušeností začínajícího herce. Pobaví, že scénář si pro sebe napsali sami představitelé hlavních rolí. Jasně chtěli předvést názory, životní styl, zájmy a starosti městských kluků svého věku, výborně si zvolili hlavní téma a dokázali od něj neodbíhat. Přeci jen je ale dostihla nezralost: pro to, čím příběh končí, nebyl důvod, příčinu viděli přeexponovaně, sedmnáctiletýma očima. Ale jako krátká prvotina a způsob, jak na sebe upozornit, je to výborné. S jedinou připomínkou: gay téma není přítomno jakýmkoli způsobem.
Možná malinko zdlouhavý a tak nějak skoro předem jasný děj filmu ... Ale pobaví a potěší :-) Rozhodně herecké výkony nejsou kýčovité , jak to u podobných bývá , krásný a sympatický hlavní hrdina a jeho přátelé , místy dost infantilní a infantilně rebelské. Jenomže ve výsledku i slza kápne a po odchodu z kina feeelgood pocit ... Takže bych rozhodně doporučil
Komu se líbil italsky působící Serge v Les roseaux sauvages, rád se podívá i na Presque rien, kde Stéphane Rideau opět hraje jednu z hlavních rolí. Presque rien není nablýskané strhující drama, jde o skoro dokumentární záznam dozrávání osmnáctiletého mladíka. Na začátku hezká prázdninová romance, užívání sluníčka na pláži, večer milování a nahé koupání s místním klukem. Do pohody ale rychle vstupují stíny: depresivní matka, otec, který vymizel, pubertální sestra žárlící, že bráška prožívá lásku, o níž ona teprve sní, navíc, když brácha odejde, bude na všechny rodinné patálie sama... Vztah dost silný na to, aby přežil prázdniny, ne ale...
Obrazový a pocitový snímek o potřebě protějšku, lidského tepla. Trošku se vymyká běžnému schematu krátkých filmů. Bohužel, může přijít doba, kdy tyto pocity již k druhému pociťovat přestaneme …
Tady si nám známý herec, např. Jongens, střihl kromě hraní poprvé i režii, no uvidíme jak nám bude "růst".
Když David Ondříček svou prvotinu Šeptej vystavěl na starém lidovém klišé "nemůžeš vědět, že jsi opravdu gay, dokud jsi si to nezkusil se ženskou", byl jsem udiven, že je mladý a vzdělaný člověk o věcech homosexuality tak nedostatečně informován, nebo je tak neomalený, že hloupý hospodský plk užije ke konstrukci lacině dojímavého příběhu i za cenu vědomé lživosti. A vida: on byl ve skutečnosti vizionář. Jak se zdá, éra obliby gayských příběhů mezi filmaři končí, a v nové éře vítězného tažení žen se bude dokazovat, že síla ženství dokáže i nemožné: vyléčit homosexualitu (v další fázi možná i rakovinu, ale...
Každý "správný gay" má svoji fag-hag. Co se ale stane, když do vztahu vstoupí třetí? Další teenagerovská komedie z NY řešící "nesmírně důležité" životní otázky.
S filmem mám opravdu problém. Je zpracováním reálného kriminálního případu sériového vraha, mladičkého sadistického pedofila a nekrofila, prý převyprávěním a interpretací reálných záznamů jeho výpovědí a deníkových záznamů. Myslím, že takový materiál patří do rukou odborné veřejnosti, kriminalistů a sexuologů, kteří ho dokáží vyhodnotit v souvislostech své odborné průpravy a praxe. Nikoli do rukou veřejnosti laické, pro niž musí znamenat šok (v horším případě jen senzaci) a vyvolat případně i neadekvátní reakce. Včetně toho, že poznatky z filmu laici nepřiměřeně vztáhnou i na jiné, nekriminální případy, na nepedofilní homosexuály atp. Anestetický "omyl", jímž tragický příběh skončil, by až příliš snadno...
Komu se líbil Thiedemanův film Last Summer o smutku dvou středoškoláků, které odloučí odchod na univerzitu, ten může Sur le départ považovat za francouzskou paralelu rozšířenou o pokračování: jak by to asi dopadlo, kdyby vztah neskončil. Jako Thiedeman, i Dacheux je inspirován vzpomínkami na středoškolská léta, a jak by ne, u většiny z nás to krátké období předurčuje schopnosti navazovat a budovat sociální vztahy všeho druhu, a (obvykle) ještě nezatíženi jinými prožitky, vnímáme intenzivně a ostře, všechno se děje poprvé. I Dachoux vzpomíná nostalgicky, zadumaně, a také jeho vyprávění je zdánlivě pomalé, i když s poetikou hodně odlišnou od té...
Ačkoliv sci-fi není můj žánr, ani Matrix mě moc nezaujal, tak tento serial byl pro mě příjemným překvapením. Cca od 3.tího dílu má serial velice příjemný spád a nutí vás to koukat na další a další díl. 8 postav, které jsou vzájemně provázané a mohou spolu komunikovat a pomáhat si svými super schopnostmi...
Vskutku zajímavý způsob, jak dokázat otci, že jsem gay :-)
Naprosto svěží bonbónek se třemi ještě svěžejšími mladými lidmi, herci, kteří to moc fajn zahráli a navrch šmrncnuto výborným zpracováním. Bezva podívání ...
