Recenzi napsal/a petr12

Příběh primárně o uvědomování si vlastní sexuální identity. Kromě hlavní linie se zde okrajově odehrávají i další tři, které by stály za více pozornosti. Děj je zbytečně uspěchaný a roztříštěný. Oproti větším produkcím, které zřejmě v rámci body shamingu, spíše zahalují, aby špíčkům nezpůsobili nějaké trauma, tady si odhalených těl užijete. No a že se dá na co dívat. Herci působí jako dobře sehraná parta kamarádů.

Kouzelná sonda do života sněhové vločky.

Idea napravených delikventů opakovaně ve světové kinematografii dokázala, že chceme věřit v lepší svět. Je to faktor útočící primárně na city blokující rozum. Na stejnou kartu sází i političtí marketéři, kteří vytváří padouchy, proti kterým je nutné bojovat. V rámci boje za dobro, mnozí volí ještě větší zlo, tentokrát přelakované na dobro. Charakterovým změnám způsobeným jakoby mávnutím kouzelného proutku, jsem si zvykl. I často mylným představám o problematice. V tomto případě o nevidomých. Upřený pohled do prázdna, nevhodně rozmístěný nábytek, orientace v prostoru, po schodech, absence slepecké hole, bych přešel mávnutím rukou, ale jízda po eskalátorech mě pomyslně rozsekala. Role...

Naprosto špičkový výkon Andrewa Scotta umocnila výborná kamera a dotvořil hudební podkres. Výtku mám však k ději. Nemám rád, když na mě scénárista hraje "levou", kterou jsem očekával již těsně před návštěvou rodného domu. On však na mě zkusil v samotném závěru i druhou, kterou jsem nečekal. Naprosto mě dostal.

Děj odehrávající se ve více časových rovinách, se v asijské BL produkci, očividně osvědčil. Jejich počáteční rychlé střídání mi přišlo jako zbytečné ždímání námětu. Dost nedospělé a zbrklé. Dokonale to však korespondovalo s postavou Kawiho, kterou si "mistrně" střihl homofob Krist. Neúspěšného, téměř asociála, který měl naštěstí u sebe pár lodividů, kteří ho bezpečně navigovali do přístavu jménem Pisaeng.

Další komorní projekt, který vznikl během lockdownu. Kromě propagace častého umývání si rukou a nošení (nedostačujících) roušek na veřejnosti, se jednalo především o propagaci potravinářských produktů, firem, nošení vícekrát použitelných nákupních tašek... Příběh byl prostý. Milovník jídla sdílel bydlení s hlučným hudebním maniakem, který jako spousta herců před ním a jistě i po něm, nedokázal pořádně zahrát ani jeden akord na kytaře. Už mi to přišlo jako pohrdání diváky. Kdyby aspoň nezabírali hmatník a nebo najmuli nějakeho hráče, kterému by natáčeli jen ruce. No a zpěv? Klasika, ale mladým holkám to zřejmě stačí. Winova role mi přišla zajímavější, stejně...

V samém západním cípu Evropy žil princ Alfredo, který uctíval Gretu. Nebyla to princezna, ale klimatická aktivistka s věšteckou koulí, která se většinou mýlila. Ne, děti, naše planeta loni neshořela. Jednoho dne si řekl, že už nebude sněhovou vločkou trpící všemožnými strachy a přiloží ruku k dílu, místo neustálého žvanění a žvanění a žvanění a házení odpovědnosti na starší generaci. Vstoupil do hasičského sboru, aby mohl aktivně pomáhat s každoročními lesními požáry. Byl přidělen k Afonsovi. Ten nebyl rachitický jako princ, protože dobře věděl, že při práci potřebuje kromě hlavy i paže. Co se nestalo? Ti dva se...

Retrospektiva středoškolského života, plného zdánlivé bezstarostnosti, s přesahem do současnosti. Řeší témata tížící teenagery z queer komunity (nejen) devadesátých let. Období pevných telefonních linek, tělesných trestů ve škole, létajících facek mezi spolužáky. Pokud vyznáváte woke kulturu, raději se nedívejte, kvůli psychické pohodě.

Setkání dvou nadržených samečků, kteří samou touhou nedojeli do love hotelu a museli si to rozdat cestou.

Pastva pro oči, potrava pro duši? Příběh začíná velkým třeskem, po kterém se začíná formovat dvanáctidílný seriál s více nosnými(?) myšlenkami. Konfrontace dvou rozdílných období prostřednictvím Joma pohledem jeho a na něho. Doba pozdních dvacátých let minulého století prezentována převážně prostřednictvím chodu dvou domácností. Právě jejich vykreslení je věnováno příliš času. Pletichy, drby a šmírování. Vaty jako do zimního kabátu. Vztah Joma a Yaie dlouho prochází chladnou fází. Až poslední tři díly lze označit za milostné, erotické a hodně romantické. Škoda občasného patosu. Proměna Joma z městského floutka do role majordoma plně odpovídá celkové, převážně chladné,...

Slow ride odehrávající se v oku lahodícím prostředí. Letargii naruší snad jen občasné "hororové" scény a konec v rychlejším tempu. I dynamika vztahu se po počátečním střetu uklidní a z pomyslného vlka se stává druhá ovečka.

V soukromém tipování jsem odhadoval, že představitel Jordana je tím zneuznalým, téměř renesančním umělcem, rozhodnutým prosadit se na vlastní pěst. Jeho výkon byl fakt slabý. Byly znát ambice hrát na obrovském pódiu. Ale před kameru se jeho pózy a přehnaná gesta fakt nehodila. Mýlil jsem se. Režisér, scénárista...si střihl pouze epizodní roličku. Chápu, že diváci mají rádi pohnuté osudy jednotlivých (herců)rolí. Je ale důležité vyzpovídat většinu obyvatel kamerami prošpikovaného domu? Zvláště, když šlo o klasické příběhy? Děj nenabízí nic zajímavého. Něco k zapamatování. Kromě Tomova "velkého" péra.

Děj mi připomínal raketu, která odhazuje nepotřebné moduly, aby v konečné fázi zůstala zcela sama. Zde "odpadávají" noví kamarádi, aby nakonec zůstali jen Peter s Jasonem. Příběh je jednoduchý. S prvkem mystična, které mě zbytečně rušilo. Stejně jako hudba místy přehlušující mluvené slovo. Bylo znát fanouškovské nadšení pro společnou věc.

První díly mi přišly nápadité. Po odchodu Thiu-a z gangu došlo ke zlomu a nastal chaos. S jeho rolí a hereckým ztvárněním jsem byl spokojený. Ale stojan Gui byl ten, kdo tahal bohužel celou dobu za kratší konec lana. Nemasný, neslaný. Sedávej panenko v koutě...Jde vidět, že současní tvůrci, nejen bl produkcí, nezažili filmy s Jean-Claude van Dammem, které jsme sledovali na ohraných VHSkách. Byl to mistr kopů a roznožek v letu. Kdyby aspoň hudební podkres korespondoval s akčními scénami a nasliboval nesplnitelné. Nepůsobilo by to jako vlhký režisérův sen. Když už běžně bývají součástí štábů koordinátoři intimity, tak proč...

Ashiya Kakeru je roztomilý vrabčák, který ví, že se kdykoli může vrátit do hnízda. Maeda Kentaro je jeho přesný opak. Urostlý idol dívčích srdcí. Vynikající student...Ovšem introvert, zajímající se pouze o jednu osobu. Jejich zájemná interakce je hodně zábavná.

Malebná oblast natáčení přímo vybízela k reji múz hledajících umělce, které by políbily. Škoda, že se kluci neuvilnili a celou dobu byli tak moc sešněrovaní. Tak snad příště.

Odkrývání dosud skrytého dvojího života, po smrti milované osoby, není nijak výjimečné téma. Reálný základ je jistě určitým bonusem při psaní scénáře. Ten mě moc neoslovil. Zřejmě díky přílišnému patosu, sebemrskačství. Přitom Dan Levy působil věrohodně. Ze dvou blízkých kamarádů dostala prostor Sophie. Z Thomase se bohužel stal ten třetí do páru.

Co si budeme nalhávat, asijská BL produkce stojí především na vizuální stránce, líbivé fasádě. Pod ní nahlíží jen málokdo. Vztahy bývají zobrazovány šablonovitě. Lásku ruku v ruce doprovází žárlivost. Pokud má člověk jasno, lze tato dílka sleduje pro pobavení. Nejsem si ale jistý, jaký vliv mají na holčičky, které piští již při pouhém doteku dvou kluků. Co zažívají při rybích polibcích se nechci ani domýšlet. Popelka je přesně z těch několik málo výjimek nahlížející i pod povrch. Sice bylo srandovní sledovat, jak po "bušení do pytle" dotyčný vyvázl s minimálními následky, nebo neschopnost vedlejších postav vyrovnat se s prohranými partnerskými...

Oxfordská část mi připomínala typickou americkou duchaprázdnou tlachárnu o roztleskávačce a kapitánovi sportovního týmu, jejichž nejvyšší životní metou je získat titul královny a krále maturitního plesu. Jen natáčenou v majestátnějším prostředí anglického univerzitního města. Po příjezdu na Saltburn jsem pomalu začínal mít pocit, že sleduji dalšího pana Ripley-ho. A nemýlil jsem se. Škoda jen rozšířeného scénáristického nešvaru závěrečného maratonu. Snad si s tím poradí AI. Stejně jako s nesmyslným natáčením v poměru stran 4:3, při kterém často chyběla část scény. I díky modernímu přílišnému zoomování. Barry Keoghan byl naprosto perfektní. Ostatní...Tam jen byli.

Cílové divácké skupiny lze rozdělit dle osvědčeného klíče na zastánce a odpůrce náhradního mateřství v queer komunitě. První citovaná skupina se bude dojímat nad příkladným a citlivým pojetím problematiky. Odpůrcům bohužel nepřináší žádný nový pohled, námět k zamyšlení. Příběh je totiž plný klišé. Nabízí příběh taťky a "mamky" milujících svého syna. Všichni působili tak přirozeně, že jsem měl pocit sledování jejich reálných příběhů.