Recenzi napsal/a Meg
Nečekaně dobrý film. Zprvu mě odrazovala ta délka, ale film mě vtáhnul, a bavilo mě se na něj dívat. Líbili se mi herci i příběh. Zvuková stopa má své kouzlo, ty nahrávky z kazet, které vracejí do minulosti. Přestože ten časový propletenec postav a toho, jak to tvůrci mysleli může být dost zmatený, nerušilo mě to. Je to ten z filmů, který si každý může přebrat po svém, podle svého vnímání a přesto je to natočeno poutavě a příběh má v důležitých sdělení jasné obrysy. Zaujala mě postava Kang Min, jakoby průvodce, který spojuje minulost...
První scéna s Wangovým povídáním o setkáních, důležitosti momentů, nezapomenutelných, jedinečných, těch důležitých… O tom je tenhle seriál. O pocitech, když někoho potkáte, první dojem, druhý, těch pár detailů, které jsou pečlivě skrývané a náhodně viděné právě tím, kdo je má vidět… Ten seriál je skvěle pojatý a spoustou detailů ozvláštněný. Ať už se jedná o Tianovy momenty na koncích dílů, které vždy tak zapadnou do skládačky. Nebo celá řada vedlejších postav, spolužáků, učitelů, kteří dodávají tomu školnímu prostředí uvěřitelnou atmosféru. Další hlavní roli hraje soundtrack, jehož písničky jsou hezké na poslech a ty texty… ty říkají to...
Příběh mě dostával každým dílem. Ne tím, že by byl líbivě krásný, ale nepředvídatelností a chováním jednotlivých postav. Nebyly černobílé a neoblíbila jsem si je pro jejich dobré vlastnosti, ale naopak proto, jak byly vybalancovány ty špatné. Líbilo se mi, jak do zápletky zamotali mystiku se záměnou duší, ale zároveň příběhu nechali ten punc reality. Zatímco do Joea (Pooma) jsem byla zabouchlá od první minuty, Ming se mi dostával pod kůži postupně. Postava Minga mě fascinovala. Sobecký rozmazlený zmetek, který má pocit, že musí mít vše a zároveň je v něm ten zhrzený osamělý kluk. Jak se mi...
Líbilo, moc. Zajímavě pojatý příběh i situace ve kterých se postavy nacházely. Omezený rozpočet tomu dal trošku komorní atmosféru, stejně tak kratinké díly, omezený prostor, kde se řeší to důležité. A i když příběhově možná pár zvláštních nebo klišovitých zvratů, tak to nějak sedělo. Líbí se mi i ta úspornost scénické hudby.
Písničky od Getsunovy miluju, jejich texty mě dostávají. Tahle je opět nádherná. Příběh na motivy písničky je emotivní, skvěle udělanej, a ten rozhovor na lavičce mě rozbulel a rezonuje ve mě od té doby pořád a pořád.
Hrozně sympatickej chlap, nejdřív takovej morous skoro, nic moc, ale čím dál víc sympatičtější, i vlastně vtipnej, má supr hodiny, hrozně hezká scéna jak čte tu knížku. Mile odvyprávěný příběh na pozadí ignorovaných vzkazů na záznamníku.
Unknown mě uchvátil od samého začátku, od prvních tónů úvodní melodie. Počáteční roztříštěnost a nejasnost tomu dala přesně tu atmosféru a nádech něčeho obyčejného a zároveň zvláštního. Příběh o rodině, který se postupně rozkrývá a slepuje střípek po střípku. Jako ta rozbitá sklenice v úvodní sekvenci. Plná lásky, zodpovědnosti, ale i strachu a zoufalství. Všechny ty emoce, které se čtou kolikrát jen mezi řádky písní. Líbil se mi ten styl vyprávění i zpracování. Vykreslení vztahů mezi postavami v průběhu času, herecké výkony všech zúčastněných i ta vizuální stránka dělá seriál výjimečným, alespoň pro mě.
Dospívání kluka ze zapadlého městečka zpracováno zvláštně milým způsobem. Ten je téměř v rozporu s tou neutěšeností prostředí, ve kterém žije. První lásky, zlomená srdce, zranitelnost, zklamání… z jeho strany žádná hra, ani zvědavost, v jeho věku obdivuhodná síla a jistota. Nejen ta, kým je. Nezapomenutelně zpracovaná cesta, kterou od začátku šel, koho na ní potkal a jak ho ovlivnil. Nečekaně sebejistá rozhodnutí, které lidi ve svém životě skutečně chce a jak ten život chce žít. To mě na filmu zaujalo více, než s kým konkrétně bude. Příběh více o něm samotném, než o nich dvou. Krásný film.
Tenhle taiwanský videoklip znám už z dřívějška, tenhle je ještě z těch "hezčích" optimističtějších. Hezky vyjádřeno, jak přijetí nejbližších je důležité pro přijetí sama sebe. Krátké filmy jsou fajn, na malém prostoru sdělí nějaký příběh, myšlenku. Ale většinou se na něj podívá úzká skupina lidí, někdo zainteresovaný, kdo to chce vidět. Obecně, hudební videa jsou takové... pro širší skupinu, možná. Jak je tam muzika, píseň... Než běžnej divák pochopí, na co vlastně kouká, už to třeba nevypne, dokouká, zamyslí se, trošku si poupraví pohled. Možná jsem naivní, ale přijde mi fajn to zkoušet.
Převálcovalo mě to. Líbivost možná prvoplánovitá, ale zatraceně chci fandit spolu s bandou teenagerů na Netflixu takovýhle lásce dvou kluků, která nemá hranice a chce být tady a teď… Líbila se mi postava Willa, kterou Edvin zahrál tak, že jsem někdy zapomínala dýchat. Brutálně osamělý kluk, který se plácá svým dospíváním a hledá vlastní cestu jak se vyrovnat s rolí, kterou nechtěl hrát. Cestu, kterou jít. Nejen s kým, ale i jak. Omar, sakra, jakmile začal Simon zpívat, spadla mi brada stejně jako Wilhelmovi. Krom toho, že jsem z něj nemohla spustit oči, je to i...
Hezké, beze slov, zajímavá atmosféra.
Na to, že je to japonské a jeden z nich skoro neslyší, tam byly úžasné rozhovory a bylo to nezvykle ukecané. Skvělý příběh, pěkně zahraný i odvyprávěný. Hodně se mi film líbil. A možná i proto, že ty vzájemné city nebyly tak jednoznačné a přitom o to silnější.
Působivý film. Ještě působivější hudba. Za detektivní zápletkou plnou intrik a manipulací, zasazenou do poloviny devatenáctého století, se schovává zajímavý příběh tamní společnosti a fungování světa plné nabídek, které se neodmítají. Děj možná více košatý, než se hodí ke komornější atmosféře, kterou utváří text písně a flashbacky do minulosti jednotlivých postav. Čekala jsem trošku výpravnější pojetí, některé scény vypadaly jak z divadelních kulis, přesto vizuální stránka plná barev, dechberoucích kostýmů a tanečních představeních skvěle dotvářela život v Man Suang.
Věděla jsem, že mě to sejme, ale že až tak… Věděla jsem, že je to smutné, znala soundtrack, ale… netušila jsem, jak moc mě zasáhnou ty emoce za tím, za tím textem a hudbou. Krásný, mrazivý. Styl vyprávění, kdy se v každém dalším díle zopakuje nějaká scéna z předchozího, stejný úhel pohledu, stejné dialogy a pak jedna věta či myšlenka navíc, která sevře srdce a posune to dál. Ty úsměvy, pohledy…
Vizuálně a akusticky naprostá pecka. Taková sbírka krásných kluků se hned tak nevidí. Z jednotlivých postav mě nejvíc zaujali Charlie, Way, Kenta. Takové rozporuplné postavy, se zajímavým příběhem. I když u Charlieho jakoby kus příběhu chyběl. Way i Kenta od začátku téměř do konce skvěle udělané postavy, herecky i koncepčně. Charlie takový neviňátko vůbec nevinný. Dostal mě tím jak vypadá, tím co a jak hraje a především jeho hlas a tón hlasu, jakým mluví. Hodně se mi líbí celkově ta akustika fantastická. Jak ty rozhovory, tak i ty hudební podkresy a namixovaná muzika, plus do toho ty motory...
Film jsem viděla před hodně lety v televizi. Stejně jako tehdy, i při opětovném zhlédnutí mě dostal jak film a jeho pojetí celkově, tak ten vztah mezi otcem a synem. Vtipný a občas otravně vlezlý. Výborné ty monology do kamery. Russel v kraťáskách paráda a Jack Thompson naprosto skvělý.
Takové neobyčejné rádiové povídání ze života jednoho kluka. Poutavě propojené ty hrané části se čtenými. Zajímavý ten Bossův vztah s Winem. Láska? Prý tedy ne, ale určitě zajímavé přátelství, ze kterého Boss dlouho dost získával. Krom otázek kolem dospívání a sexuality tady velký prostor dostala i dilemata lhát či nelhat, jak moc pravdy chceme slyšet. A ta nevěra, jak hodně má podob. Hlavní postavy mají každá své chyby a důvody, i ten příběh je nejednoznačný, tím jak vyznívá. Každý si z něj může vzít něco, co ho osloví. Ta Bossova rodina je možná vykreslena až...
Seriál, který mi sednul více, než jsem předpokládala. Perfektně udělaná ta blízkost dvou lidí. Spousta vrstev, i kdyby to nechali jen na kamarádské vlně. Trošku mi to připomíná čínské Stay with me, to mezi nimi blízko a je jedno jak, hlavně, že se mají. Dva lidi, kteří by se za běžných podmínek neměli šanci poznat. Rozmazlený bohatý kluk, a chudý mechanik s kriminální minulostí. A potkají se v okamžiku, kdy jim život ty hrany už zatraceně obrousil. Jeden zoufale hledá někoho, kdo se k němu bude chovat alespoň trochu „jako před tím“ a je...
Pilot na mě kdysi vybafnul na YT a neskutečně mě dostal. Úplně si pamatuju, jak v té různé směsi seriálů a videí na YT přišlo tohle, jako snový zjevení, zpomalení reality. A za nějaký čas se objevil seriál, a efekt se znásobil. Jednotlivé postavy se potkávají napříč časem v příbězích, které se prolínají do zajímavého celku. Poklidný styl, kterým je to natočeno, vzbuzuje zvláštní dojem. Jako by se tam nic nedělo, pomalé scény, pomalé rozhovory, pomalé doteky a milování a pomalu se tam odkrývají dost drsná témata. V některých scénách se mi úplně ježí bodliny. Ale tohle...
Film, ke kterému se vracím. Nejsem si jistá, jestli úplně ráda, ale dost často. Dostal mě příběhem, kde už díky synopsi bylo jasné, jak skončí, a já byla zvědavá, jak to pojmou. Ne, že bych úplně věřila tomu vztahu mezi Claire a Migsem. Poblouznění, vášeň ano, ale láska, zamilovanost nevím, tu jsem tam trochu hledala u obou. Ale ten vztah matky Claire a Pola, plný lásky, porozumění, ale i bolesti a výčitek svědomí byl hodně silný mix emocí. A ta láska mezi Migsem a Polem byla úplně hmatatelná od začátku. I když...
