Recenzi napsal/a petr12
Pokud máte rádi ostrovní, zde Irský, humor, čaj o páté...jistě si najdete humorné pasáže, které místy rozjasňují oblohu plnou šedých mraků.
Vysoký, toporný a emočně chladný idol je přesným opakem citově nezralého učitele, po kterém ředitel vyžaduje jediné - nevyčnívat. Tým je dán, cíl je jasný. Teď jen vyplnit čas mezi oběma vytyčenými body... většinou vatou.
Snímky o lidech v tranzici jsou často pojaty jako střet nové, milující "rodiny" s (ne)chápavým okolím. Zajímavá je zde linka sledující vztah expartnerů. Zatímco do sebe zahleděná Feňa, by ráda vstoupila do téže řeky, její expřítel tápe. Vnímá změny, které není schopen akceptovat. Škoda, že se děj více nevěnuje jeho pohledu na rozchod.
Může se stát, že se podaná ruka dotkne "přímo srdce". Jako v případě Han Tua, kterému Jun XI nabízí v dětství kamarádství. Spolu s Lin Xiao Yang tak vytváří nerozlučnou trojici. Sliby se mají plnit a po dvou dekádách nastává čas jejich realizace. Jedná se o další variací na osvědčené téma. S příjemnou změnou. Zdáním, které na první pohled klame.
Čtyři variace na jedno téma. Od klasiky, po sci-fi. Všechny příběhy byly vypointované.
Touha po lepším životě, téměř za každou cenu, byla téměř hmatatelná. Stejně jako kontrast mezi bídou a relativním komfortem. Hlavní postavy jsou ohromně přesvědčivé a vztah mezi nimi, no...problematický. Vzhledem k jejich prvnímu účinkování před kamerou, předvádí nadstandardní výkony. Mám morální dilema z poslání, které má být mně, jako divákovi, předáno. Přilni k zaopatřenému partnerovi - jízdence ke světlým zítřkům. I za cenu možná předstíraných citů. Prací se totiž z marasmu sám nevyhrabeš?!?
Největším triumfem Juliána Hernándeze jsou oba hlavní představitelé. Největší slabinou pro mě scénář, hlavně v době po podezření na HIV a silné tlačení na pilu promítající se především v Orlandově postavě zmítající se v neustálém napětí. Jeho tanec připomínal silové cvičení (i v sexu), bez ladnosti, procítění...Změna z prohlubující se lásky v nevím. No a konec...Realita nebo sen?
Umění má vyvolávat emoce. Se scénářem můžeme souznít, nesouhlasit...Na výsledku ale nic nezměníme. U více časových linií mívám problém s vyměřeným prostorem pro jednotlivá období. Osmdesátá léta mi přišla místy příliš popisná. Opět postava gaye - outsidera, téměř na pokraji společnosti. Přitahující se protipóly, šikana. Jaké pohnutky vedly agresora k tak silným útokům? Díky vzhledu se lze domnívat, že...Zase jsme ale u stereotypů. Současnost uspěchaná. Tolik otázek a tak málo času k odpovědím.
Rozšířená "kancelářská romance" o vnější (a vyšší) prvek. Nedorozumění jsou klasickými hybnými dějovými silami. Vzájemná komunikace zase klíčem k úspěchu.
Aktivisté jistě rozeznají facku do tváře macho mužům. V jejich řadách zavládne nadšení z nového woke člena. Oprávněně(?) Když odhlédnete od boření starého a tvoření nového, za každou cenu, budete se také bavit. Obě polohy jsou zábavné, ne zesměšňující. No, záleží na úhlu pohledu, že?
Otto je NUDNÝ. Zřejmě největší handicap při seznamování. Obrovskou změnou je miniaturní vytetované B...jako Boris, který ho po návratu z expedice opouští. Jedinou "jistotou" tak zůstává kamarádka Lente, která se ale rozhodla s partnerem usadit v domečku, mimo Brusel. Stejně, jak jistoty zdánlivě mizí, otevírají se mu nové obzory...Online seznamování, sauny...Nic výjimečného. Další variace na otřepané téma.
Lourenço plný ideálů, se během čekání na návrat přítele, setkal s Mauricem, rodilým Američanem, stojícím oběma nohama na zemi, který se chystal přesídlit do Angoly. V Princetownu se zastavil s přáteli jen na pár dnů. Vzájemná chemie zažehla plamínek lásky, který se změnil v solidní fatru. Lourença, v podání naprosto přesvědčivého Marca Pigossiho, nadále brzdila naděje na obnovení původního vztahu. Pomyslnou misku výběru partnera vychýlila v samém závěru informace, které měl být ušetřen. Stejně...Trajekt už nenávratně odplul.
Typický americký scénář naroubovaný na japonské reálie, ano, opravdu se natáčelo v Zemi vycházejícího slunce, působil jako "pěst na oko". Nesoulad místy silně bil do očí. Pomyslnými očními kapkami se pro mě stal samec Christopher Nishizawa.
Leitmotiv..."Co by se stalo, kdybych...byl odvážnější", je hnací silou příběhu, který se vrací do minulosti. Zároveň ale i brzdou, díky přemíře záběrů z dobové analogové techniky. Malé plus za konec, který se nepodbízí divákům.
Scénář Raula Guardanse a režijní vedení alá Ferzan Özpetek, bez zbytečného patosu. Výborná kombinace.
Android - přítel, který vás neodmítne a snaží se vždy vyjít vstříc, zní velice lákavě. Již dnes pomáhají lidem v sociální oblasti, ale nemají emoční rozměr. Nedávno jsem slyšel názor jednoho z pionýrů AI, že nás zahubí, pokud jí nepřidáme mateřský, ochranitelský pud. Seriál sice působí povzbudivě a nesmírně růžově. V době zakládání vztahů s chatboty by měl být spíše varováním.
Ve vztahu duchovního s dětmi bývá většinou ten starší, kdo je obžalován a mladší obětí. I zde dělí hlavní protagonisty od sebe pár desetiletí. Na citlivé téma je ale nahlíženo jinou optikou, která tak trochu klame tělem.
Další příspěvek z kategorie - tolerance.
Jedním slovem...majstrštyk.
