We Are Faheem & Karun (2024)

Tak odlišný život, společnost, její náboženství a pravidla… a přesto mám pocit, že všemu rozumím. Hudba mi ještě teď zní v uších, záběry krajiny jsou dechberoucí. Poctivá filmařská práce. Jen si myslím, že ne pro každého.

Protože jsem různé končiny Indie vloni na podzim navštívil, byl jsem zvědavý a ani já nemohu dát jiné hodnocení, než plný počet bodů. Po první třetině jsem ale ještě o svém hodnocení nebyl plně přesvědčený, ale příběh se dál odvíjel a spěl ke konci, který jsem očekával. Prostě Indie.

Úvodní záběry zachycující jízdu na motorce krásným, ale zároveň i velice drsným prostředím, dokázaly ve mně vzbudit silné emoce a mnohá očekávání. Během jejich prvního očního kontaktu jsem byl zcela lapen a pušťen až na samotném závěru.

Film zo života, zaujímavo spracovaný. Odporúčam pozrieť si rozhovor s režisérom Onirom (odkaz je v komentári pod filmom), ktorý tomu dodá tie správne farby. Herci ma oslovili.

Část Indie v horách na severu, o kterou už dlouhou dobu vedou spor obě atomové velmoci a kousek dál v Ladaku si z východu nárokuje územní nároky i chamtivá Čína. Je to území, kde v Indii převládá jinak minoritní islám v jeho různých oblastních, ne tak muslimsky přísných odnožích. A do tohoto prostředí je zasazen příběh obyvatel skutečného městečka Gurez a dvou mužů, který hlavně zezačátku vypadá tak nesmírně jednoduchý, přičemž ten jeden z nich přijel vypomáhat s bezpečností na sever až z hinduistického jihu země, pro nás asi jako z Madridu do Kodaně. Krásy zdejší drsné přírody, zvyky, tradice i obyčejné žití zdejších obyvatel prošpikované neustálým strachem z teroristů. Kdo zná trochu Indii nebo tam byl, tak bude chápat to, jak film končí (nebo vlastně z našeho pohledu nechápat). V Kašmíru je homosexualita stále tabu, ale rodina Faheema ji tiše toleruje, Karun, pro mě nesmírně sympatický svým zjevem, přidal jsem jeho foto ze závěru filmu, zase z titulu své profese se nemá šanci jak projevit se svou jinakostí. Mihne se tam i záběr, jak se dva mladší muži drží na ulici za ruce, není to projev jinakosti, tak to prostě v Indii chodí a píšu o tom zde u svých jiných recenzí k projektům z Indie.