Recenzi napsal/a petr12

Láska k městu Bagan přetavená do projektu oslavujícího historii tohoto místa, na pozadí milostného projektu, tak opatrného, aby nikoho nepobouřil.

Klasickou šablonu boje silně věřícího s vlastními démony, rodinou, očekáváními...se rozhodli narušit zhmotněním temných sil. Působilo to příliš rušivě, amatérsky. Celkový dojem posunuli bohužel téměř do suterénu.

Champ Weerachit Thongjila si hodně pohrál s pojmutím obou hlavních postav. Vůdce gangu, zamrzlého v sedmdesátých letech, údajně nahánějícího strach, Noey-ho, v reálu vykreslil jako nagelovaného panáčka vzbuzujícího srandu, rozhodně ne respekt. Jeho staršího parťáka Thi-e, celou dobu se třesoucího jako osika, jako nevyzrálé dítě. Jejich vzájemný kontakt vytvářel zvláštní jiskření, ale spíše nepříjemně vibrující. Bez těchto vychytávek by byl tento BL seriál jen šedivým průměrem.

Chápu potřebu umělců zanechat po sobě nějakou hmatatelnou stopu. Dříve analogovou, dnes na digitálním médiu. Philip Embury je jedním z nich. Kdo by nechtěl trávit bezstarostné léto u vody? S rodinou, kamarády, novou láskou. Další stéblo přidané do již tak objemného obilného stohu.

Míra roztomilosti Tommyho Alejandrina, v roli Greye, spadla, oproti roli v The Day I Loved You, o několik pomyslných příček. Přitom se na roli ideálně hodil. Vztah s nejlepším kamarádem Jonasem působil příliš formálně. Třetí do party - Yates, se herecky vyloženě hledal. Vzhledem k herecké historii docela nečekané. Ani jeden z této trojice mě nějak neoslovil. Samotný děj byl až příliš "americký", bez špetky asijského koření. Zkrátka, tuctová záležitost.

Nikko a Eli, dvojice s intenzivním elektrickým nábojem, který mezi nimi zajiskřil hned při prvním setkání. Sice děj s ubíhajícími díly zvážněl, ale dojem ve mě seriál zanechal veskrze pozitivní.

Food truck mi přišel jako geniální odlišující se prvek od ostatních reality show. Kromě prodávání kávy a sušenek, tedy vydělávání peněz na nákup potravin, sloužil i jako místo k bližšímu seznamování se. Zbytek skupiny kluků trávil den ve vile uklízením, vařením a zevlováním. Nějaký rozpis by vidět na tabuli. Bohužel, téměř bez organizovaných činností. Od samého začátku byl znát tlak na párování. Bez počátečních seznamovacích aktivit, je čekala, hned v úvodu, první volba. S jasným cílem, párování a randění v prostorách reklamních partnerů. Veškeré dění komentovaly ze studia známé tváře. Byl jim dán hodně široký prostor. Na úkor soutěžících. Dramaturgie...

Pojmem surrealismus lze zřejmě zastřešit cokoliv. Třeba buben, do kterého vložíte množství nápadů, mezi nimi i cartridge od EPSONu, několikrát zatočíte a z postupně vytahovaných nápadů, řazených za sebou, vytvoříte scénář, podle kterého natočíte film, ve kterém se obsadíte do hlavní role, ale pozornost na sebe strhne excentrická parťačka. Alespoň dáte vydělat armádě zaměstnanců.

Co po nás zbyde? Přesně to, co je uvedené v originálním názvu. Knochen und Namen je vztahové drama o hledání východisek ze slepých uliček zkrze jednotlivá profesní zaměření. Herec Boris je tak pohlcen novou rolí ve filmu, který má být očistnou cestou k pochopení režisérčina osobního problému - odchodu muže k jinému muži, že si ani nevšimá obav svého partnera Jonathana. Ten svůj strach z trvalého odloučení zaznamenává do své budoucí knihy. Konec vztahu pro něj představuje smrt, jejiž různé podoby sbírá jako podklady pro své psaní. Problém tkví v partnerské komunikaci. Jak typické. Něco pro hloubavé diváky,...

Yuri je typický klient chráněné dílny. V tomto případě rodinného řeznictví. Agostino pro něj představuje jednosměrnou jízdenku mimo notoricky známé prostředí s cílem ve městě Ushuaia v Patagonii. Zatímco pro Yuriho se jedná o geografické místo, pro Agostina je symbolem vnitřní svobody. Prolínání obou světů přináší do vztahu zákonitě trhliny a nepříjemná procitnutí. Je těžké jednoznačně pojmenovat jejich soužití, které je (může být) směsicí obdivu, uputí se na druhou osobu, lásky a touhy manipulovat, mít někoho rád.? Před oběma herci musím smeknout za jejich "neuvěřitelně uvěřitelné výkony", posouvající celý projekt o stupínek výš. ...

Nápad vyprávět postupně příběh očima zúčastněných se mi líbil. Přinesl totiž do celkem jednoduché zápletky jiné úhly pohledů rozvíjejících předchozí děj. Takový příklad vhodný do mediální výchovy. Odhaloval ne zcela pozitivní stránky všeh účastníků. Ta pomyslná tíže na mě dost padala.

Realistický a velmi drsný snímek o síle slov vyřčených ve správnou dobu a na vhodném místě. Ve výbušném třídním prostředí, které je minovým polem, na kterém se mladý učitel Julien dennodenně pohybuje. Preferuje se individuální přístup. Kdo ale dokáže určit, zda je, či není za hranou. Uzavřeme smlouvy s jednotlivými žáky? S plíživě se blížícím wellbeingem budou u nás potřeba. Julien dělá "chybu", díky které si třída dělá srandu z nenápadné spolužačky, ta rozpoutává následné martirium. Narušené vazby ve třídě, uvnitř pedagogického sboru, který netáhne za jedno lano. Jak typické. Ani nedobrovoné vyoutování nevede k uklidnění. Závěr bohužel vyznívá...

Neber drogy! Neber drogy! Neber drogy! Chápu "message" i její naléhavost apelující na ne/uživatele drog nejen obrážející jednu party za druhou. Zlomené srdíčko umí nadělat taky pěknou paseku. Nejednoho cynika ale (právem) napadne:"Vždyť si za to může (částečně) sám!" Klasická šablona, násilnický nevyoutovaný gay typu Eminema a letuška 1. třídy, která to dotáhla na pozici:"Já jsem buzna, kdo je víc? Zneklidňující jsou informace ze statistik.

Thiago Cazado je široce rozkročený "renesanční umělec", který rád pracuje s dosud (právem) neobjevenými herci. Nejvíce vyniknou odříkávači textů v interiérech. O herectví lze mluvit snad jen v jeho případě. Jde vidět, že ho baví točit filmy "do šuplíku". Proč ne? V tomto případě laškuje s představou, že jsou ženatí muži gayové, kteří hledají sexuální uspokojení třeba v lesíku plném roztodivných postaviček. Pomalu plynoucí děj občas popožene nějaká hysterická manželka. Na samotném konci absurdity přímo tryskají do pomyslných výšin. NJN, co nadělat, když Léo Carius je tak zatraceně sexy.

Edukativní video o hledání opravdové lásky v době sociálních sítí. Vypravěč provádějící dějem je hodně upovídaný, místy vtipný, občas veršující. Otevřený závěr jen dokazuje, že nejdůležitější je vypíchnutí několika úskalí spojených se seznamování se v dnešní době.

Při sledování jsem, navzdory scénáři, "cítil" kostelní zatuchlost, kterou lehce vyvětral Jasonův synovec Billy. Éterická bytost s jasným posláním. I přes tento světlý bod na mě stále padala nepříjemná úzkost negativně ovlivňující celkový dojem při sledování.

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. I když si to Antonio přeje a zadaný Luca vysílá falešné signály přiživující naději. Komedie? Haha. Drama? Ano - vztahové. Typicky italsky komplikované, ale plné jižanské pospolitosti.

Originální způsob střídání vypravěčů na pozadí, nedává moc prostoru k odpoutání se od děje. Vyžaduje divákovu vyšší míru koncentrace. Místy je to docela vyčerpávající. Přispívá k tomu i vztahové proplétání jednotlivých postav, které nezřídka končí intimnostmi. Ty jsou zobrazeny většinou decentně. Až na sedmihlavou penisovou medůzu. Shodou okolností je většina chlapů na chlapy. Pochmurnou náladu umocňuje nevlídné počasí a hodně úmrtí. Je to zkrátka něco jiného.

Typický zástupce pohádek pro hodné a zároveň nepolíbené gaye. Proč se občas nezasnít o outsiderovi, který k princi přišel?

Throuple je především o vzájemné (ne)komunikaci při hledání nejlepší formy soužití tří gay chlapů. Paralelně i lesbického páru. V samotném závěru zjišťují, že je v jednoduchosti síla. Pokud jste ochotni nechat na sebe vylít kýbl sra.ček a neustále se v nich, společně s hlavními hrdiny, plácat, tak vítejte v klubu.