Recenzi napsal/a petr12
Během sledování argentinské produkce na mě často dopadá tíže zkoušené země. V tomto případě jsem se "dočkal" kýžené lehkosti. V podstatě soft erotického snímku, ve kterém jeden pádluje a druhý se jen veze. No, občas kormidluje neznámo kam. Na herce se dobře dívá. Ale na kvalitní snímek je to sakra málo. I když, pro milovníky asijské BL produkce...
Zpracováním jsem se při sledování přenesl o pěkných pár let do minulosti. Celý film vlastně působil hodně retro.
Ve třech časových, vzájemně se prolínajících, rovinách, se vyvíjí příběh zasazený do předměstí plného přistěhovalců z karibské oblastí. S příchodem stále nových lidí dochází k pokusům o překolíkování dosud platných hranic. Příběh samotný vlastně ničím nepřekvapí. I zde se matka musí otáčet, aby zajistila základní živobytí pro ni samotnou a své dva syny. Tak se ze staršího stává průvodce životem mladšího bratra. Mezi všemi členy funguje úžasná propojenost. Miluji snímky působící realisticky, bez zbytečného kašírování.
Nádherné vyobrazení čisté duše ukryté v éterickém chlapci, který poznává úskalí gay života a první lásky.
Americká velkoprodukce ráda zobrazuje, dle hesla, přání otcem myšlenky, vlastní zkreslený pohled na realitu. V tomto případě forma zase převýšila obsah. Ten je takový typický Hallmarkovský. Po počátečním odporu hlavní hrdinové zjistí, že realita je mnohem přívětivější, než si kdy představovali. Že i ten bílý, privilegovaný muž, může být v jádru dobrý člověk. Ale ty propletené prsty při milování si fakt mohli odpustit. Jen mě to utvrdilo v mínění, jak moc se jedná o naleštěnou bídu s unavenou Umou a hereckými modely, se kterými jsem se rád po čase setkal. No a konec, ten...
Anne je...koza bez koz. Moje oblíbená hláška z Objektu mé touhy. Šedá myška. Nebýt její přítelkyně - kormydelnice Sary, nechala by se pouze unášet vlnami života. Až setkání s Lou ji ukazuje vlastní kormidlo a možnosti jeho ovládání. Postava Anne je nevýrazná, docela plytká. Vizáží škaredé káčátko. Sara je její přesný opak. Ambiciozní, hezká žena. Nejzajímavější je však Lou. I vzhledově. Podle úhlu pohledu kamery se mění jeho/její obličej z mužského na ženský. Ostatní z party jsou spíše kvůli splnění kvót, tak trochu do počtu. Je to taková celkem milá, místy dlouhá, žvanírna u piva. Samozřejmě s důležitou masírkou...
S chutí do toho, půl je hotovo. Mám rád Almodóvarův způsob práce, vidění světa... Některým nestačí ani dvě hodiny čistého času, aby divákovi zprostředkovali svůj záměr. Pedrovi k tomu stačila půlhodinka napěchovaná vším podstatným.
Po počátečním nadšení z originálnějšího námětu, třídění nováčků do jednotlivých kolejí, místo seznamovacího ceremoniálu, přišla záhy studená sprcha a vjezd do žánrem daných kolejí. Místy se děj zbytečně větvil a působil až zmatečně. Na konci slza neukápla. Postava Songkhrama mi přišla mnohem propracovanější, než Aiova. Jako kdyby vichr čeřil stojaté vody rybníčku.
Film Stranizza d'amuri mě svým zpracováním dokázal dokonale přenést, pomyslným strojem času, do osmdesátých let minulého století. Na jih Itálie, který oproti severu vždy značně zaostával. Místní jsou rádi za kladivo v kamenlomu. Mnozí čas "tráví" machistickými řečmi doplněnými často prázdnými gesty v místní nalévárně. Všechny ovlivňuje spalující vedro a vysušená příroda s intimním zeleným zákoutím pod mostem, přímo stvořeným pro milence. Vykreslení doby, postav a okolí je věnováno až příliš moc času. Na úkor vzájemného se poznávání a sbližování obou chlapců. Jako kdyby se autorům nechtělo do výbušného tématu. Tedy kromě ohňostrojů. Období euforie je příliš krátké. Závěr, vzhledem...
Už z úvodní scény se dalo usoudit, že se snímek bude odehrávat na hraně, nebo za ní, v přístupu a ztvárnění citového propojení dvou (tří) lidí. Bylo to jiné. Jen si nejsem jistý, zda v dobrém slova smyslu.
Sólo pro...Martina Písaříka, jehož básničky z cest na motorce byly o malých - velkých věcech ze života, stejně jako ty Siegfriedovy. Tomu chyběl parťák typu Roye. Vybíral si sličné, ale pěkně povrchní mladíčky, kteří se odmítali vázat a celkově omezovat. Ti právě navodili tu správně teplou atmosféru, protože přímo pojmenovat hlavního aktéra jako gaye, se většinou autoři vyhýbají. Snad, aby nesnížili jejich cenu v diváckých očích. Děj mi přišel dost stereotypní, předvídatelný. Pár hlubších myšlenek mě nezbavilo dojmu klouzání po povrchu.
Lau je vlk samotář, který vzhlíží s obrovským obdivem k vůdci smečky Williamovi, kterého jeho zájem spíše obtěžuje. Má už svého nejlepšího kámoše - podržtašku a dalšího nehladá. Jejich druh vztahu mi zůstal utajen do závěrečných titulků posledního dílu. Do smečky přichází kluk z Kodaně - Aksel, který se rozhodne Lauovi, z neznámých příčin, pomoci. Zpočátku se však se zlou potácí. Celá série je protkaná nezralostí, vlastně i vedoucích. Snahou o zocelení. Rozhodně si nemyslím, že se z účastníků pionýrského tábora nakonec stali chlapi. Lauovo chování mě celou dobu vytáčelo, i když vím, že vycházelo z reálných vzorců...
Ji Won Young, který toužil pracovat celý život ve velké firmě, byl zřejmě kvůli fiktivnímu obvinění na hodinu propuštěn. Proč chtěl později podávat výpověď? Byl tedy jen suspendován? Rozhodně byl využit, či přímo zneužit. Rozhodl se zabojovat o své místo všemi prostředky. Jeho úkolem bylo přimět Yoon Tae Joon-a podepsat s firmou exkluzivní smlouvu na výstavu jeho keramických děl a další spolupráci. Bylo fajn sledovat i činnost samotnou, ne jen kancelářské "zaměstnávání se, aby nemuseli pracovat". Hlavní dějové linii nemám co vytknout. Snad jen oplácení stejnou mincí v závěrečném opětovném získávání si vzájemné důvěry. Působilo to dětinsky. Postava snaživého klučíka...
Jsem docela příznivcem lidí, kteří se rozhodnou seberealizovat ve vlastních projektech z nedostatku příležitostí . V tomto případě se Todd Flaherty zhostil kupodivu všech svých profesí na vysoké úrovni. Škoda jen, že první tři čtvrtiny byly výlohou plnou povrchnosti a jiných neřestí (neprávem) asociovaných s naší komunitou.
Klasický televizní film formou odpovídající dané době, který se dotýká tabuizovaného tématu homosexuality Afroameričanů.
Středoškolská romance, která se nedrží pevně daných šablon, ve kterých se mění jev vizuál, obsah zůstává velice podobný. Škola je zkrátka bojiště. Žáci nepůsobí jako jednolitý, všeobjímající, celek s bezbřehým pochopení pro jakoukoli odlišnost. Boje probíhají nejen u hlavních postav, ale i těch vedlejších. Vyvíjí se. Celé to působí reálně. Místy ale celkem depresivně.
Gérard je sice zaměřený na věkovou skupinu 30+, ale spíše loví v rybníku dvacetiletých marockých hochů s vypracovanými těly, pro které je představitelem zazobaného Evropana, podle jejich mylné a stále utužované představy. Saïd je však jiný. Pro něj není Gérard pouhou vstupenkou na Západ. Nebo je vše jinak?
Konverzační drama s několika zásadními odhaleními sloužícími pro udržení pozornosti v neměnícím se (nudném) prostředí. Zajímavým prvkem se stávají brýle měnící zúčastněné v nepřítomné. Některé jistě zaujme i Elijah Canlas se svou líbivou tvářičkou.
Reklama ADIDASU snažící se o vylepšení image značky podporou LGBT+ komunity. Nic jiného, než zacílení na finančně zajímavou skupinu konzumentů, za tím nehledejte. Celé to působí opatrně, neosobně. Na jednu stranu podpořit, ale na druhou nenaštvat jinou cílovou skupinu. Jediným pozitivem tak pro mě zůstává sympatický fotbalista.
I po zhlédnutí ve mně přetrvává pocit neviditelné clony, bránící působení snímku na mé nitro.
