Recenzi napsal/a Marthos
Když život rozdává jen rány... Přes jistou scénáristickou neukotvenost jde o zajímavou a dramaticky nosnou sondu do života dospělých gayů, kteří řeší dospělé problémy na pozadí náročného procesu adopce. Zároveň je zřejmé, že tvůrci se až příliš prvoplánově soustředí na rozporuplnou Gabrielovu minulost a všechno ostatní, včetně Andyho, odsunuli do pozadí. Což mi nepřijde úplně fér. Na druhou stranu nelze neocenit sympatické prostředí místní drag queen scény i bez patosu ztvárněný vnitřní konflikt mezi vírou a sexuální odlišností.
Bylo léto, horké léto... Nora, holka, která se poflakuje se svou starší ségrou a partou jejích kámošů po rozpálených berlínských ulicích, začíná pomalu, den po dni, rozpínat křídla a mávat jimi. A přestože život rozdává spíš rány, Nora je přijímá jako výzvy, kterým chce čelit. Učí se z chyb. Nebojí se riskovat. A věří, že všechno má svůj čas. I láska. Film s magickou, uhrančivou atmosférou, kterou si vás okamžitě podmaní. Skvěle napsanej, bez zbytečnejch odboček, s reálnýma postavama a jejich běžnejma trablema. Ale zároveň film, kterej si pohrává s přesně padnoucíma metaforama, díky nimž...
Podmanivé drama probudivších se citů a zakázané lásky na pozadí uchvacujících hudebních a obrazových scenerií. Malý skvost.
I zdánlivě bezchybnej a intenzivní vztah se může sesypat, když dojde na lámání chleba – v tomhle případě na přirozenou výměnu sexuálních rolí. Jo, život se nedá nalajnovat. Příjemnej, nenucenej kraťas, kterej určitě stojí za to neminout.
Znáte to. Blíží se večer, má přijít kluk, kterýho fakt chcete, dáte sebe i byt do pucu a pak... se to celý sesype jak domeček z karet. Nečekaně. Nepochopitelně. Tenhle zdánlivě nenápadnej film má rozhodně nezanedbatelnej potenciál – situace, kdy se vám do koupelny nasáčkuje úplně cizí chlápek, navíc zbědovanej, špinavej a hladovej, totiž okamžitě vyvolá velký morální dilema. Vyhodit? Nevyhodit? Tvůrci ovšem tenhle test charakteru vztahují na všechny zúčastněné protagonisty a svým způsobem je to naléhavá výpověď o hloubce a hranicích lidství.
Ne každej si může dovolit ten přepych bejt sám sebou. Někdy to prostě nejde. Někdy máte strach. A když mu nedokážete čelit, tak se pak nesmíte divit, že jste si parádně posrali život. Ale snad ne napořád. Slušnej zářez. Jak vidno, coming out je pořád velký téma, který se dá pojmout z různejch úhlů a většinou se v těch mikrodramatech najdou situace a momenty, o nichž má smysl přemejšlet.
Dilema věčnosti. Chtít a mít. Mít a chtít. Jak jednoduchý. Někdy ale vůbec. Hledáme to, po čem toužíme. Chceme to, co nemáme. A když to najdeme, bojíme se toho. Skvělej film, kterej míří přímo na střed a činí tak způsobem umožňujícím přemýšlet o pocitech a potřebách všech zúčastněných. Jak to, že se to děje? A proč se to děje právě jim? Nebo nám?
První rande, první velkej stres. A přestože se zdá, že celej den je jako zalitej sluncem a všechno a všichni jsou fajn, následuje krutý vystřízlivění. Slušnej kraťas, kterej se nepochybně pokouší sdělit, že i místa, který jsou obecně považovaný za gay friendly (Madrid), maj svou odvrácenou tvář. Ale pokud máte kolem sebe lidi, kteří tu jsou pro vás, není nic ztracený. Naopak.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... Online seznamky, tato novodobá metla lidstva, si už dlouho koledovaly o nějakou tu poťouchlou parodii, tím spíš, že lidé v nich den co den hledají úlevu pro své momentální uspokojení. Stejně jako hrdina tohoto krátkého francouzského filmu. Ale nic netrvá věčně, ani kouzla... Žel, natočené je to vcelku nezajímavě a velmi jednoduše, přestože to možná byl záměr. A ten vykroucenej liliput je fakt nesnesitelnej ;)
Silnej, neobyčejně působivej film, kterej má sílu zmuchlat vaši duši jako papír a dotknout se vás tak hluboko, že to bolí. Příběh o osamělosti, předsudcích, touze po sounáležitosti. Ale taky příběh o vzájemné odcizenosti ve světě plném nepochopení a lhostejnosti. Po delší době film, kterej ve mě bude rezonovat ještě dlouho. Je dojemnej i romantickej, citlivej i drsnej a jak napsala Alissa Wilkinson z New York Times, "odehrává se v prostoru, který se zdá být snem nebo halucinací, pulzující vlnící se duší lásky". A Andrew Scott je prostě strhující....
Ben, Sam a jejich třinácté komnaty. Když se ti dva potkají, zdá se, že někdy opravdu stačí být ve správnou chvíli na správném místě. Jenže nově vzniknuvší vztah, který významným způsobem prolamuje ledy dosavadního (stereotypního) života obou hrdinů, přináší, kromě jiného, i nutnost klást důležité otázky o důležitých věcech. Ale ve vzduchu visí jen cosi nedořečeného. Prolomit mlčení a vypořádat se s vlastní minulostí znamená otevřít Pandořinu skříňku a nechat na sebe i na druhé vyhřeznout všechnu tu špínu a bolest, která se jak nůž zařezává do vzpomínek a ničí to poslední, co zbývá – naději, že láska je silnější...
Když se s váma zničehonic rozejde kluk, kterýho milujete a kvůli němuž jste se přestěhovali do cizího města, není to nic povzbudivýho. Ale možná je to ten nejlepší důvod, jak uchopit svůj život jinak. Přestat brát ohledy na druhý a žít volně, bez zábran a nalajnovanejch pravidel. Režisér Hannes Hirsch natáčel tenhle film doslova na koleně, přesto je jeho výpověď o životě mileniálů ve světě neomezených možností naprosto autentická a přesvědčivá. Právě tím, že si doslova libuje v jisté nedokonalosti, jíž jsme denně obklopováni. Berlin ist cool. #mezipatra2023...
Jak si (ne)podělat život. Tenhle nonkonformní film rozbíjí zažité představy o lidské sexualitě a přitažlivosti. Problém je, že tak činí prostřednictvím krajně nesympatických postav, k nimž divák od začátku pociťuje silnou averzi. Nikdo neví, co vlastně chce a všichni se v tom plácají jak ryby na suchu. Možná, že to byl záměr, možná, že to tak (někde) skutečně je, ale já se s tímhle filmem prostě míjím. #mezipatra2023
Eismayer je tvrďák, který se s nikým a ničím nemaže. Vyžaduje poslušnost, kázeň a stoprocentní výkon. A Falak je sebevědomý kluk, co na sobě nenechá dříví štípat. Že ti dva se prostě nemůžou minout, je jasné. Ale to, co následuje, je smršť plná vzbouřených emocí. Skoro se nechce věřit, že by se v rakouské armádě, tedy v ryze maskulinním prostředí, mohla odehrát taková love story. Ale život píše romány i tam, kde bychom to nečekali. A je to tak dobře. #mezipatra2023
Uhrančivá balada z polského venkova, něžná i drsná zároveň. Polsko je země, kde se queer lidem nežije lehce, na druhou stranu musím smeknout před všemi, kteří se tu ztrouchnivělou tradicionalistickou slupku pokoušejí strhávat. To je případ i tohoto filmu, který má všechny předpoklady pro to, aby zaujal nejen festivalové diváky, ale i širší veřejnost. Ukazuje, že gayové nejsou žádní strašáci v poli, ale obyčejní lidé, kteří touží po jediném: po lásce a respektu okolí. Bohužel, pořád to někde a někdy není tak jednoduchý, jak si myslíme. A o tom je právě tenhle výbornej film....
Skvělej seriál, kterej naprosto předčil má (vlažná) očekávání. Kupodivu nevykrádá předchozí úspěšný příběh z Creekwoodu, ani jiné seriály podobného druhu, navíc se pokouší, navzdory vší té komediálnosti, o širší reflexi života současných amerických středoškoláků. Postavy mají promyšlené charaktery a všechno, co se tu děje, dává smysl, žádné nahodilé situace. Co oceňuju nejvíc? Určitě Victora a jeho boj za Benjiho. To není žádná prvoplánová romantika, ale zápas o vztah, o to zkusit se společně poprat se životem, i když to nebude vůbec jednoduchý. Výborně napsanej je jak příběh Mii a jejího otce, který upřednostňuje kariéru před svou dcerou, tak manželská krize...
So süß. Ale jako, už to tu bylo tolikrát, že ten příběh nemá čím zaujmout. A nutno dodat, že jako celek je to zrežírováno a zahráno s nepříliš velkou invencí.
Čtyři krátké filmy, které jsou navzdory své jazykové i kulturní odlišnosti propojeny motivem touhy. V Offline se touží dostat do blízkosti svého utajeného idolu vcelku nevýrazný outsider, kterému náhoda přihraje možnost, jak se o to alespoň pokusit. V druhém případě jde o touhu spojenou s náhodnými sexuálními zážitky během jedné noci, v Adán y Esteban tvůrci odhalují touhu skrytou a skrývanou. A v posledním příběhu, Fotos Privadas, se původní touha po vzrušujícím sexuálním zpestření promeňuje v touhu osvobodit se od neupřímnosti. Každý film je jiný, některé si vystačí jen s několika málo slovy, ale...
Láska (z)vítězí. Nemá smysl si namlouvat, že tu jde o něco velkého a hlubokého, ale občas neškodí vypnout a nechat se unášet na vlnách nenáročného jízlivého sarkasmu. Zároveň považuji za důležité vypíchnout, že film není standardní reklamou na dokonalé životy dokonalých lidí – hlavní hrdina je obyčejný ťunťa, který se plácá v nevyhovujícím vztahu a zkouší najít ztracenou důstojnost a skutečnou lásku. V druhém plánu si film nepokrytě utahuje jak z (neexistující) dokonalosti prostřednictvím nedotknutelného a všemi zbožňovaného Cristiana, tak z toho, jak snadné je stvořit virtuální modlu a manipulovat davem na sociálních sítích. K tomu lehounká parodie filmařského prostředí,...
Pořád nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet. Příběh jedný totální frustrace? Pokus o sociální drama? Těžko říct. V každém případě je zřejmé, že Slušný občan klade před diváka několik závažných otázek, na něž není jednoduché odpovědět. Každá mince má dvě strany. Žít ve čtvrti, kde se mísí lidé nejrůznějších povah i barvy pleti ještě neznamená, že jde hned o život. Leda o strom. Protože strom, jak známo, symbolizuje propojení všeho. Tenhle film vás donutí přemýšlet a to je, myslím, důležité. Život se obvykle nedá scvrknout do jednoduché pravdy.
