Recenzi napsal/a Marthos
Když se s váma zničehonic rozejde kluk, kterýho milujete a kvůli němuž jste se přestěhovali do cizího města, není to nic povzbudivýho. Ale možná je to ten nejlepší důvod, jak uchopit svůj život jinak. Přestat brát ohledy na druhý a žít volně, bez zábran a nalajnovanejch pravidel. Režisér Hannes Hirsch natáčel tenhle film doslova na koleně, přesto je jeho výpověď o životě mileniálů ve světě neomezených možností naprosto autentická a přesvědčivá. Právě tím, že si doslova libuje v jisté nedokonalosti, jíž jsme denně obklopováni. Berlin ist cool. #mezipatra2023...
Jak si (ne)podělat život. Tenhle nonkonformní film rozbíjí zažité představy o lidské sexualitě a přitažlivosti. Problém je, že tak činí prostřednictvím krajně nesympatických postav, k nimž divák od začátku pociťuje silnou averzi. Nikdo neví, co vlastně chce a všichni se v tom plácají jak ryby na suchu. Možná, že to byl záměr, možná, že to tak (někde) skutečně je, ale já se s tímhle filmem prostě míjím. #mezipatra2023
Eismayer je tvrďák, který se s nikým a ničím nemaže. Vyžaduje poslušnost, kázeň a stoprocentní výkon. A Falak je sebevědomý kluk, co na sobě nenechá dříví štípat. Že ti dva se prostě nemůžou minout, je jasné. Ale to, co následuje, je smršť plná vzbouřených emocí. Skoro se nechce věřit, že by se v rakouské armádě, tedy v ryze maskulinním prostředí, mohla odehrát taková love story. Ale život píše romány i tam, kde bychom to nečekali. A je to tak dobře. #mezipatra2023
Uhrančivá balada z polského venkova, něžná i drsná zároveň. Polsko je země, kde se queer lidem nežije lehce, na druhou stranu musím smeknout před všemi, kteří se tu ztrouchnivělou tradicionalistickou slupku pokoušejí strhávat. To je případ i tohoto filmu, který má všechny předpoklady pro to, aby zaujal nejen festivalové diváky, ale i širší veřejnost. Ukazuje, že gayové nejsou žádní strašáci v poli, ale obyčejní lidé, kteří touží po jediném: po lásce a respektu okolí. Bohužel, pořád to někde a někdy není tak jednoduchý, jak si myslíme. A o tom je právě tenhle výbornej film....
Skvělej seriál, kterej naprosto předčil má (vlažná) očekávání. Kupodivu nevykrádá předchozí úspěšný příběh z Creekwoodu, ani jiné seriály podobného druhu, navíc se pokouší, navzdory vší té komediálnosti, o širší reflexi života současných amerických středoškoláků. Postavy mají promyšlené charaktery a všechno, co se tu děje, dává smysl, žádné nahodilé situace. Co oceňuju nejvíc? Určitě Victora a jeho boj za Benjiho. To není žádná prvoplánová romantika, ale zápas o vztah, o to zkusit se společně poprat se životem, i když to nebude vůbec jednoduchý. Výborně napsanej je jak příběh Mii a jejího otce, který upřednostňuje kariéru před svou dcerou, tak manželská krize...
So süß. Ale jako, už to tu bylo tolikrát, že ten příběh nemá čím zaujmout. A nutno dodat, že jako celek je to zrežírováno a zahráno s nepříliš velkou invencí.
Čtyři krátké filmy, které jsou navzdory své jazykové i kulturní odlišnosti propojeny motivem touhy. V Offline se touží dostat do blízkosti svého utajeného idolu vcelku nevýrazný outsider, kterému náhoda přihraje možnost, jak se o to alespoň pokusit. V druhém případě jde o touhu spojenou s náhodnými sexuálními zážitky během jedné noci, v Adán y Esteban tvůrci odhalují touhu skrytou a skrývanou. A v posledním příběhu, Fotos Privadas, se původní touha po vzrušujícím sexuálním zpestření promeňuje v touhu osvobodit se od neupřímnosti. Každý film je jiný, některé si vystačí jen s několika málo slovy, ale...
Láska (z)vítězí. Nemá smysl si namlouvat, že tu jde o něco velkého a hlubokého, ale občas neškodí vypnout a nechat se unášet na vlnách nenáročného jízlivého sarkasmu. Zároveň považuji za důležité vypíchnout, že film není standardní reklamou na dokonalé životy dokonalých lidí – hlavní hrdina je obyčejný ťunťa, který se plácá v nevyhovujícím vztahu a zkouší najít ztracenou důstojnost a skutečnou lásku. V druhém plánu si film nepokrytě utahuje jak z (neexistující) dokonalosti prostřednictvím nedotknutelného a všemi zbožňovaného Cristiana, tak z toho, jak snadné je stvořit virtuální modlu a manipulovat davem na sociálních sítích. K tomu lehounká parodie filmařského prostředí,...
Pořád nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet. Příběh jedný totální frustrace? Pokus o sociální drama? Těžko říct. V každém případě je zřejmé, že Slušný občan klade před diváka několik závažných otázek, na něž není jednoduché odpovědět. Každá mince má dvě strany. Žít ve čtvrti, kde se mísí lidé nejrůznějších povah i barvy pleti ještě neznamená, že jde hned o život. Leda o strom. Protože strom, jak známo, symbolizuje propojení všeho. Tenhle film vás donutí přemýšlet a to je, myslím, důležité. Život se obvykle nedá scvrknout do jednoduché pravdy.
Někdy stačí náhodné, letmé setkání a věci se dají do pohybu. Nic velkého, ale také nic špatného. A na oba herce je příjemné pokoukání ;)
Z tohohle jsem zůstal na větvi hodně dlouho. Uprchlíkem se může stát každý doslova přes noc. Stačí narodit se ve špatné zemi. A pak už se to sype jak domeček z karet. Flugt není žádná dojímavá storka, ale zcela reálnej příběh o lidech, kteří bojují o holej život v podmínkách, o kterejch nemáme ani tušení, jak šílený ve skutečnosti jsou. A taky je to silnej příběh o tom, jak najít ztracenej domov. Nad tímhle filmem fakt neváhejte ani vteřinu, všechna ta ocenění, který posbíral po mezinárodních festivalech jsou v tomhle případě naprosto opodstatněný a...
Nic nepředstírat. Alespoň na chvíli. Teď. Tam, kam nikdo nevidí. Nechat se naplno unášet nespoutanou fantazií a osvobodit se od vylhaného života "tam dole". Výborná miniatura, kde se neplýtvá zbytečnými slovy, všechno je řečeno obrazem a hudbou. Libanon má bezesporu velkej potenciál.
Dostat pivo, na které máte zrovna chuť je někdy... problém. Přestože seriál klouže spíše po povrchu a jeho cílem je především pobavit, najde se v něm poměrně dost zajímavých situací i myšlenek, jejichž hlavním úhlem pohledu je cit ze všech nejcennější – láska. Zároveň oceňuji, že se tu nenásilně a vcelku přirozeně propojují vztahové peripetie napříč věkovým i genderovým spektrem. A pak – Barcelona je prostě má velká srdcová záležitost ;)
Výbornej seriál. A strašně důležitej. O životě i umírání, o zodpovědnosti, o lásce a přátelství, o nepochopení a dávných křivdách, o době, která nepřála naději. Po filmařské i herecké stránce není co vytknout. Fakt mě to dostalo.
Srdcerváči jsou absolutní srdcovka. Komiks i jeho seriálová podoba. Postavy jsou napsané tak, že si je prostě nemůžete nezamilovat, zároveň každá z nich má svůj příběh, své velké téma. Svět současných teenagerů je v mnohém složitý, plný překážek, hořkosti, smutku, pocitů neporozumění a osamělosti. Alice Oseman dává naději, že v tom ale nikdo není sám. Že láska je jen jedna. A že štěstí je nutný jít (někdy) naproti.
Co se stane, když se mladinký následník portugalského trůnu rozhodne stát dobrovolným hasičem... Výborná parodie, která si prostřednictvím ireálného příběhu utahuje z tradičních pilířů evropského společenství – především z vážené královské rodiny, jejíž pád je, zdá se, pro mnohé nepředstavitelný. Film, třebaže v nadsázce, upozorňuje ovšem také na nejrůznější formy diskriminace a nerovnosti napříč genderovými či etnickými skupinami lidí. Zároveň je to film, který si na nic nehraje. Je vtipný, uvolněný, rozdováděný a v jeho roztančených rytmech brzy najde zalíbení téměř každý. A na André Cabrala je prostě skvostný pokoukání ;) (#Mezipatra2022)...
Absolutní pecka. Druhá řada hraje i na vážnější strunu, objeví se dokonce několik témat, která se nemohou minout s tím, co současný divák od podobného seriálu očekává. Postavy mají skvěle vypointované příběhy plné nečekaných zvratů a silných emocí, velký prostor tu vedle Otise (Asa Butterfield) a jeho okouzlující matky (Gillian Anderson) získává i jejich bezprostřední okolí – Eric (Ncuti Gatwa), který se musí rozhodnout, čí láska je silnější a opravdovější, Maeve (Emma Mackey), která se potýká se svou matkou, závislou na drogách, Jackson (Kedar Williams-Stirling), kterého jeho úspěšná kariéra vrcholového plavce dovede až k zoufalým činům,...
Psychologická sonda do duše člověka rozdrásaného vlastní (vnitřní) zbabělostí. Film je bezesporu cenný v mnoha ohledech, ať už mám na mysli tradiční maskulinní prostředí, v němž si není radno zahrávat s tolerancí a pochopením druhých, či to, že otevřeně popisuje nelehký život queer lidí v současném Rumunsku prostřednictvím reálných záběrů, přesto v něm cosi chybí a přebývá zároveň. Je zřejmé, kam režisér míří, ale tím, že se celý příběh vlastně odehrává jen na dvou místech (navíc mimo exteriér), nemá čím strhnout. Chybí tomu drajv, emoce, něco. Je to pomalá, téměř analytická polemika o svědomí, o životě ve lži, o tom,...
Být queer v Polsku, notabene na vesnici, kde si každý vidí do talíře, není nic záviděníhodného. Film rezonuje nejsilněji právě v těch okamžicích, kdy nastává zlom ve vnímání hlavního protagonisty – svobodomyslného Daniela, umělce, kterému dochází, že mlčení znamená konec všeho. Pravdy, svobody a lidské důstojnosti. Wszystkie nasze strachy je strhující drama o lásce, vině a víře. O tom, jak si uchovat vnitřní integritu navzdory nenávisti, která se šíří jako lavina. Tenhle film je prostě absolutní špica, od uchvacujících záběrů polské krajiny až po vynikající herecký výkon Dawida Ogrodnika. Jen málokdy se stává, že by člověk...
Každá hra má svá pravidla. Co když je ale všichni porušují? Bergerův film si provokativně pohrává jak s explicitní mužskou nahotou, tak především s typickou machistickou rétorikou, kterou podrobuje kritickým úvahám. V ryze maskulinním prostředí se pod rouškou na oko nevinných vtípků schyluje k vyjevování nepříjemných pravd, s nimiž nikdo nepočítal... Škoda, že film, navzdory tomu, jak skvěle začne, velmi rychle sklouzne k prázdnému tlachání, v němž je postupně znecitlivěno a umrtveno dráždivé napětí, které se mezitím slibně rozhostilo mezi jednotlivými protagonisty. Jako vzrušující přehlídka rozpálených mužských těl to ale funguje bez problémů. (#Mezipatra2022)
