Eating Papaw on the Seashore (2023)

Je veľmi fajn vidieť prvý pokus o osvetu z Guayany, v zmysle exotiky, ale tu sa asi moja zvedavosť končí. Film ma síce peknú kameru (v dobe Netflixu by to inak bola anomália), príjemné pomalé tempo, nekričí sa tu a nedramatizuje zbytočne - no to je asi tak všetko. Herecké výkony sú ochotnícke, láska je podaná takým tým precukrovaným civením na seba a gúlením očí - aj keď chápem že sa varí z ingrediencií (sebauvdomenia, rozhľadu), ktoré gayovia v izolovanej lokalite majú. Z ich pohľadu možno odvážne, u nás to ale emocionálne a komunikačne pôsobí trochu ako 80. roky. Príbeh to vyslovene nemá (čo by samo o sebe nevadilo), je to len taký predvídateľný a značne komorný portrét rodiaceho sa zaľúbenia na jednom mieste, so všetkými klišé aké si vieme predstaviť.

Podmanivé drama probudivších se citů a zakázané lásky na pozadí uchvacujících hudebních a obrazových scenerií. Malý skvost.

Nádherná snímka z prostredia, ktoré až tak nepoznáme, všade však žijú ľudia a žijú svoje príbehy " Nejsme gayové. Jsme Asim a Hasani". Páčilo sa mi to pre tu ľudskosť, jednoduchosť akoby náhľad priamo do života dvoch ľudí, bez hrania a obsiahlych rečí.

Přidávám ve svém hodnocení bod na to, že je to snad první vlaštovka z této nám tak málo známe země, kterou při svých útěcích z Francouzské Guyany navštívil i sám Motýlek. Toho příběhu a odkud snímek pochází si nejvíce cením, jinak amatérské či jinak nízkorozpočtové pojetí bylo znát, především v napsaném scénáři a také částečně v herectví. Celkový dojem ale moc příjemný.

Krásný, pohodový snímek z daleké exotiky, jediná vada na kráse je trochu plytká řeč. Jinak se mi to moc líbilo.