Všechny recenze
K tomuto seriálu jsem se vrátila po nějaké době. Líbil se mi už tenkrát a teď možná ještě víc. Krásný, něžný, občas vtipný, plný emocí, no v boji o lásku a rodinu v závěru i krutý. Bai a Xun An parádní, chemie mezi nimi fungovala dokonale. Bavila mě "velká" ségra :). Víc prostoru by si určitě zasloužili Alex a RJ. Škoda. Moc se mi líbily myšlenky, kterými každý díl začínal i končil. "Dva lidé, jedna ložnice. Tři jídla, čtyři roční období. Jsem vděčný, že tě mám "... Kluci, určitě se ještě uvidíme ;)... ...
Hlavní postavy zde absolutně postrádají jakoukoliv vzájemnou chemii, což je důvod, proč jsem si seriál neužil. Celkově to na mě působilo jako školní projekt, který ani neměl jít na veřejnost. Některé scény vyznívají opačně, než tvůrci zamýšleli. Například když si Shin podřezává žíly, na obrazovce je varování: "Doma to nezkoušejte" :D Jediné, co můžu pochválit, je výborný soundtrack od Boye Sompoba.
Hodně zvláštně, ale poutavě vyprávěný příběh zasazený do japonského venkova, kde drby o tom, kdo s kým byl kde spatřen, se šíří rychlostí světla. Tento hodně realistický příběh se zaměřuje na to, jak hlavní postavy objevují samy sebe, a jak rozdílné přijetí nastane v jednotlivých rodinách. Romantický vztah tedy není hlavním tématem. Řeší se zde šikana a zneužívání, ale tyto pasáže jsou obvykle skvěle vyváženy humornými scénami nebo hlubšími rozhovory hlavních postav. Scénáristicky a herecky je to opravdu skvělé, vývoj postav je obrovský, a já zde opravdu nemám co vytknout.
Netuším, jak Poraněný člověk mohl působit na publikum v době vzniku, ale za těch více než čtyřicet let notně zestárl. Notně nehezky zestárl. Patrice Chéreau (Královna Margot) natočil zcela beznadějný a bezvýchodný snímek, jehož sledování je hodně těžké, a divák si k němu cestu najde jen těžko. Za sebe musím zklamaně dodat, že výsledkem je bezútěšná prázdnota a de facto ztráta času. Necítit u sledování žádné emoce byl určitě Chéreuův tvůrčí záměr, ale výsledkem v mém případě bylo jen tupé zírání na televizní obrazovku. Pomalé tempo snímku by nevadilo, ale Poraněný člověk se ke svému konci notně vleče bez jakékoli...
1. série - seriál na odreagování, takže spousta amerického klišé, stereotypů a předvídatelného děje, ale je to v jakési únosné míře. Prostředí basketbalu je mi ukradené, ale tady je to naštěstí spíš o těch věcech kolem.
Na japonskou produkci se nechám vždy nalákat. Většina je v číslech 9 a výše a ani tento seriál nezklamal. Nádherně zpracované, děj plynul tak lehce a postavy pomalu odkrývaly svá nitra... Dokázala jsem se vcítit do všech 4 postav, pro mě tu nebyl žádný "bad boy", nežili v černobílém světě a snažili se být věrni sami sobě a při tom neublížit partnerovi. Herci to zahráli skvěle, dialogy byly přirozené, sex scény tak akorát.... Tady nemůžu nic stěžejního vytknout. Doporučuji.
Těžko se hledají slova na něco tak nádherného, dojemného, lidského, a to ve všem. Příběh, hudba, láska, přátelství, vztah otce se synem a hlavně výběr herců, kteří ani nehráli, ale všechno to přímo prožívali. A ještě horší je, že když už ta slova najdete, zjistíte, že už tady byla všechna napsána. Proto se nechci opakovat, chci jen dodat...otevřete svá srdce a svou mysl, aby tam mohl celý příběh vplout a mohl vyprávět to, co vyprávět má a hlavně to, co může....
Tohle byl opravdu reálný příběh gay páru ze života. Skvělí herci ve skvělém příběhu, co dodat. Musím přiznat, že jsem u filmu prožíval silné emoce a pánům jsem věřil všechno, co předváděli. Nemohl jsem se od toho utrhnout.
Nebylo to nic zásadně hlubokého, ale já mám takové romantické příběhy se šťastným koncem rád po sérii temných seriálů. Korejská tvorba je trošku jiná než Thajská a docela se mi líbí. A taky bylo fajn vidět pár neokoukaných tváří.
Začalo to slibně, ale pak to najednou skončilo. Jako by došel papír při psaní scénáře.
Mám ráda příběhy, ve kterých hned od začátku netušíte jak dopadnou. A tenhle je jeden z nich. Krásný, dospělácký, a který vás vtáhne od prvního setkání s minulostí. Minulostí, která připomene první lásku, nepochopení a dětskou nezralost. Dá se dojít spletitými cestami Bangkoku ke svému vysněnému cíli? Je krásná a svůdná Jennista jen prací, útěchou, prostředkem k dosažení tohoto cíle nebo snad láskou? Ať už je čímkoliv, rozhodně je jednou z nejdůležitějších postav v tomto příběhu. Max, chlap přesně do vašich snů, Tenův krásný úsměv, hudba, kterou z hlavy nedostanete hodně dlouho a nakonec i třešnička, o které už...
Konečně! Chce se mi zvolat. Po dlouhém čekání, často přichází zklamání. Španělé jsou naštěstí stále sázkou na jistotu. Tedy alespoň v případě seriálů ze studentského prostředí. Byla to super jízda. I když se ubírala jiným směrem, než jsem očekával. I přes...Zažité přesvědčení nárokovosti na rovné příležitosti... a problémy s dodržováním požadavků na ně kladenými. V tomto případě to projely na plné čáře holky. Ale líbila se mi dynamika jejich týmu. K pochopení a ospravedlnění jejich hormonálních výkyvů a zvratů, by mi pomohl jejich menstruační kalendář. Často se chovaly jako k.r.á.v.y. U kluků vládla daleko lepší atmosféra a disciplína...
S přibývajícím věkem mám více pochopení pro režiséry, kteří se rádi obklopují, pro ně hezkými, kluky. V tomto případě se Robert Jerome Pagan nebál svůj objekt zájmu svléknout pouze do spodního prádla zdůrazňujícího genitálie. Jiný význam snímku mi zůstal zřejmě skryt.
Vsadit všechny karty pouze na chlapeckou krásu, je celkem rizikové, díky ryze subjektivním požadavkům samotných diváků. V kombinaci s herecky nepolíbenou hlavní dvojicí doprovázenou, na jejich první cestě, partičkou vlogerů. Děj je sice jednoduchý, ale osobně nám rád vyprávění ve stylu:"My se vlastně známe. Nepamatuješ si mě?" Více času by si určitě zasloužily i ostatní gay páry. Jak často se stane, že jsou všichni kluci na kluky?
Celkem chápu potřebu vracet se tzv. ke kořenům a budovat hrdost v rámci komunity i mimo ni. Pokud se nejedná o mnohokrát zpracované téma ve stylu:"Když oni, tak my také." V tomto případě si nejsem jistý, zda se nejedná o "medvědí službu" díky upevňování stereotypů. Gay se rád stylizuje do ženské role. Lesba zase do mužské. Předsudky se mají bourat, ne upevňovat. Hlavně v případě oslavných snímků. I v případě Španělska, ve kterém měla moje platonická láska opakovaně problémy s přistěhovalci z jiných kultur. Dokonce to vyvrcholilo fyzickým napadením. Pro mě byla vlastně přínosná jen linka matka - syn....
Paralelní světy...nevím, ale kvůli klukům z LITA jsem se do toho pustila. Byla jsem zvědavá, kam se BossNoeul posunuli. Herecky šli určitě hodně dopředu a o chemii mezi nimi pochybovat nemusíme. Ta by se dala řezat motorovkou. U nich mě bavilo sledovat, jak se z toho paralelního propletence Cir (Boss) nakonec vymotá. Co mě ale bavilo mnohem víc, bylo kočkování mezi druhou dvojicí. Jin a Wim mě prostě dostali. Jejich vzájemná interakce byla naprosto dokonalá a ještě teď se usmívám. Božííí.. No a kapitola sama pro sebe...Cirova matka, uspěšná kandidátka na titul Matka roku. Každopádně...
Fajn herci a film pre mňa skôr psychologický ako vyslovene horor.
Tak na tomto sa tak nasmiala napriek téme, ako každý ukázal svoju "Pravú tvár". Scény so zvieratami a ich poslanie do večných lovísť... No sú tam. Nadnesené v štýle crazy hororu. Osobne dávam prednosť originál jazyku a titulkám. Odporúčam ak máte chuť na bláznivú jazdu a gumových medvedíkov.
Musím říct že jsem se zamilovala jak do seriálu který mě hned od začátku vtáhnul a nenechal mě odejít, tak do postav které byly našimi herci Boss a Nouel ztvárněni tak skvěle že jsem jim baštila každé slovo. Příběh o paralerlním světě bylo konečně něco jiného než jsme zvyklí, na začátku se to může zdát matoucí ale časem se dozvíme co se děje a čím si paralerní světy prochází a jak se seznámili Phukan a Cirrus. Po celou dobu mezi Boss a Nouel byla úžasná chemie lepší než v Love in the Air jejich láska byla cítit i přes...
Tento zvláštní film z chudé hornické oblasti jsem napoprvé nedal. Neměl jsem v sobě dost sebekázně a pozornosti u takového stylu, který mi připomínal taiwanského režiséra Ming-liang Tsai-e (od kterého tady na GT máme několik filmů). A přece kvůli tomu nebudu snímek hned v recenzi odsuzovat, to ať si dělají jiní. Až teprve u druhého zhlédnutí, kdy jsem se dostal do snově-hypnotického tempa, jsem začal vnímat pozorněji a je potřeba, aby tento příběh vyprávěný tímto stylem nejdříve ve mě "uzrál" a minulost se propojila s přítomností a budoucností. Kromě režiséra bych ocenil ze svého pohledu i oba předtavitele hlavních rolí....
