Podrobnosti recenze

Seriál Zobáci jsem zhlédl poměrně rychle a upřímně chápu, proč si získal tolik fanoušků. Do jisté míry se líbil i mně. Je to příběh o přátelství, posouvání osobních hranic a také o tématu, které bylo dlouhá léta tabu – homosexualita v armádě, o které se prostě nemluvilo a zametala se pod koberec.
Jenže… právě ta armáda je pro mě kámen úrazu. Osobně k ní mám odpor – hlavně kvůli způsobu myšlení, který podle mě dokáže lidi semlít a zbavit je empatie. A přesně to je v seriálu vidět. Výcvik je vyloženě odporný, instruktoři se chovají hůř než bachaři ve vězení a čím dál jsem byl v ději, tím nepříjemnější pocity jsem z toho měl.
Romantická linka je tu spíš upozaděná – což samo o sobě nevadí, není nutné cpát romantiku všude. Jenže tady ji vlastně nahrazuje psychický tlak, šikana a neustálé lámání lidí. Upřímně jsem si v jednu chvíli dokonce myslel, že hlavní zobák skončí v nějakém vztahu s hlavním instruktorem. A víte co? Vzhledem k tomu, čím si ten instruktor sám procházel, by to možná bylo zajímavější než to, co jsme nakonec dostali. Ano... já vím, seriál není úplně vycucaný z prstu, takže se moc nemohli vymýšlet, ale stejně...
Celkově tedy seriál hodnotím spíš kriticky. Chápu jeho záměr i to, proč oslovil tolik diváků, ale atmosféra armády a způsob, jakým je zobrazena, mi postupně zkazily dojem. Není to špatný seriál – jen rozhodně ne takový, ke kterému bych se chtěl vracet.