Love Is like a Cat (2024)

Pocit, že měl Mew Suppasit Jongcheveevat zrovna krátké okno mezi dvěma natáčeními a tak mu ušili rychle low cost projekt na míru, ve mně přetrvává i několik dní po zhlédnutí poslední epizody. Koncept se mi líbil. O fóbiích si ale nenastudovavali ani základní formace a doufali, že skalním fanynkám bude stačit jen jejich idol na obrazovce. Problém nebyl ani tak v samotném scénáři, ale pojetí a hlavně vedení hlavního hrdiny.

Mew Suppasit měl být největším tahákem této série, jenomže tvůrci jeho postavu Una napsali tak nešikovně, že v prvních epizodách jsem jej nenáviděl. Respektive Unovu averzi vůči psům. Naopak druhou hlavní postavu, ztvárněnou začínajícím hercem Jiminem, který je spíše známý jako zpěvák korejské skupiny JUST B, jsem si zamiloval okamžitě. Seriál mě začal bavit od okamžiku, kdy se oba hlavní představitelé dostávají do interakce, a když se dozvídáme o důvodech Unova chování. Od tohoto momentu jsou všechny společné chvilky obou hlavních postav naprosto úžasné, a oku a duši lahodící. Vývoj postavy Una mě neuvěřitelně bavil. I přes rozpačitý úvod hodnotím vysoko.

Mám Mewa ráda a na seriál jsem byla opravdu zvědavá, bylo to velké zklamání . Celé to je nějaké nedodělané, příběh se odehrává v psí kavárně, ale kde jsou ti psi a není tam ani žádný zákazník. Mew i JM k sobě pasovali a líbí se mi i písně co zpívají, ale to je asi tak vše.