Podrobnosti recenze

Upřímně. Přemýšlela jsem, jestli se přiznat, že jsem tenhle film viděla. A napsat na něj recenzi se mi už vůbec nechtělo. Ale řekla jsem si proč ne. Jsem už velká holka, dospělá velká holka s vlastním názorem.
Takže zpátky k filmu.
Nebyl to oscarový snímek, ale nebyl ani špatný. Myslím si, že už od začátku nebyl primárním cílem nějaký poutavý, hluboký příběh. Tohle byla ukázka dvou obyčejných životů, které byly ve fázi "výstaby". Výstavby, která se v určitém bodě zasekla. A v tomhle bodě se ti dva potkali. Každý s tím svým zaseknutým já. Christophe se svojí nemocnou mámou a Miša se svou arogantností, zahořklostí a zlomenou nohou. Co dál. Jak vlastně pokračovat ve svém životě? Proč chvíli aspoň nějak nevypnout. Společné scény jsem nevnímala jako gay porno. Viděla jsem prostě surové spojení nadrženosti s frustrací, útěk. Oba měli svůj důvod proč. Asi mi bylo i jedno, kdo koho využíval, kdo to potřeboval víc. Nechuť komunikovat byla jasná z celého, na dialogy úsporného filmu. Jakákoliv domluva na čemkoliv nepřicházela v úvahu. Chtěli vůbec něco řešit? Starostlivost o Mišu tady naznačená byla. Otázka je proč.
Přiznám se, že občas jsem se zasekla, přemýšlela jsem, co režisér určitými scénami zamýšlel. Myslím, že to bylo ve chvílích, kdy si každý z nás mohl sám domyslet význam toho, co vidí a že právě tady se naše myšlenkové pochody rozešly mnoha směry, a proto rozdílné recenze. Každopádně film bych určitě prostříhala, stejně jako Mišovy vlasy. Chyběl mi větší vývoj postav. I když nakonec oba ukázali to svoje. Projev emocí pro mámu a sebestřednost, ublíženost a sobeckost v případě jednoho akrobatického čísla. A smysl tohoto filmu? Zamyslet se občas nad svým životem? Možná.

Odvar z vymáčených ponožek v podobě 50 odstínů šedi fakt nemusím. Radši piju whisky. Třeba v podobě Nymfomanky od L von Triera 😉.