Podrobnosti recenze

Ze začátku jsem byl u Thundercloud Rainstorm hodně na vážkách. Bez obalu a bez výmluv – když tam zaznělo slovo bratranci, v hlavě mi okamžitě naskočila červená kontrolka a následovalo hluboké „ehm… jako vážně?“. Naštěstí se tenhle detail postupně vysvětlí a člověk si může konečně vydechnout, že to celé míří jinam, než se zpočátku zdálo.
Postava Lee Il-jo (Yoon Ji-sung) na mě ze začátku působila křehce, skoro až ztraceně. O to silnější bylo sledovat, jak se z něj postupně stává někdo, kdo má v sobě obrovskou vnitřní sílu a odvahu – ne tu hlučnou, ale tichou, opravdovou. A přesně tenhle typ charakteru mi vždycky leze pod kůži.
Naopak Seo Jeong-Han (Jeong Riu) je zpočátku uzavřený, tvrdý a odtažitý. Tvrdá skořápka, minimum emocí. Jenže čím dál víc se ukazuje, že pod tím vším je neskutečně citlivý člověk, který miluje hluboko a bez podmínek. A já prostě miluju tyhle proměny – když se z chladného ranaře stane někdo, kdo se bojí ztráty víc než bolesti.
Emočně mě ten seriál překvapil víc, než jsem čekal. Jsou tam tiché pohledy, nevyřčené věci, momenty, kdy cítíte napětí i bez jediného slova. Právě v tom je jeho síla.
Na druhou stranu – korejská produkce má pořád jeden problém, se kterým se neumím úplně smířit. Tempo. Všechno se odehrává strašně rychle, některé věci se jen naznačí a divák si zbytek musí domyslet sám. Občas jsem měl pocit, že by si příběh zasloužil víc prostoru, víc času nadechnout se a nechat emoce doznít.
Přesto ve mně Thundercloud Rainstorm něco zanechal. Není dokonalý, ale má srdce. A někdy to úplně stačí.