Últimos días en La Habana / Last Days in Havana (2016)

Ľudské príbehy z každodenného života, zahrané tak prirodzene, nefalšovane, že sa úprimne dotkli mojej duše. Oslovila ma mladá dievčina, tak priamočiara, jej príjemný hlas, ktorý dopovedal príbeh na konci. Taktiež hlavné postavy, nevyberám kto viac, kto menej celé to bolo zaujímavo doplňujúce sa. Snímka je smutnejšia, melancholická, ale pozrela som ju jedným dychom na plný záťah. Hudba sa mi páčila. Zvláštna snímka, chce to možno isté trochu melancholické naladenie a vnorenie sa do obyčajného života.

Jsou umělecká díla, která se s pozorností publika míjejí ne proto, že by byla špatná, ale že život popisují s pravdivostí tak hlubokou, že je nemile znepokojivé se s nimi setkat.

O Posledních dnech v Havaně to platí stoprocentně, přičemž zvláštního uznání si zaslouží, že ačkoli téma svádí k vyšperkování naturalismem, dramaty či sentimentem, tvůrci se tomu všemu dokonale vyhnuli. Prosté vyprávění zdánlivě jednoduchým filmovým jazykem sdělí o životě, jeho proměnách a jeho konci snad všechno, co vyslovit lze, a o to více pobízí diváka, aby ono nevyslovené (a nevyslovitelné) domyslel a procítil sám.

Fernando Pérez, režisér a spoluautor scénáře, sbírá v obou těchto rolích zkušenosti už od roku 1975 a na filmu je to velmi, velmi znát. Skvělé herecké výkony a nenápadně výborná kamera.

Na IMDb i CSFD nenajdeme jedinou diváckou recenzi, což bývá příznakem propadáku, tentokrát to ale vypovídá hlavně o pravdivosti filmu, s níž není snadné se vyrovnat. Film jsem označil "určitě doporučuji", doplňuji ovšem poznámku, že za rozjásaných slunečných dnů nebude snadné ho sledovat.

Další film ve zdejší databázi, který nám umožňuje poznat pro nás dost nepředstavitelná specifika každodenního života na Kubě. Stejně jako u těch ostatních, i v tomto snímku na mě silně zapůsobila autentičnost prostředí i všech protagonistů. Zejména herecký výkon Jorge Martíneze v hlavní roli umírajícího Diega je odzbrojující. Exteriérů tentokrát příliš mnoho nevidíme (odhaduji, že se jedná o adaptaci divadelní hry), ale prostředí rozpadajícího se oprýskaného činžáku, jehož nájemníci prakticky žijí "spolu" na pavlačích, je vizuálně i pocitově velmi působivé.

Vedle běžné masové produkce (zejména americké provenience), která je nablýskaná podle poslední módy, předvádí černobílé charaktery postav a příběhy podle předem jasně daných schémat, je osvěžující vidět film, který "smrdí skutečným životem" a zobrazuje skutečné lidi s jejich přirozeně lidskou nejednoznačností. Z tohoto snímku se žádný hit určitě nestane, a v rámci gay kinematografie už vůbec ne (žádný sex, a to ani v náznaku!). Pro svou opravdovost však může zaujmout každého, kdo zvládne i něco jiného než jen odlehčenou zábavu.

O Diega upoutaného k lůžku se stará Miguel trávící svůj život bez úsměvu na rtech prací u dřezu a starostí o svého kamaráda z dětství, který touží zažít pocit štěstí, proto uvítá společnost kluka prodávajícího své tělo, kterého dostal jako narozeninový dárek i své "neteře". Dost depresivní snímek o čekání...na vízum a konec života...