Podrobnosti recenze

Filmy o teenagerech jsou mezi dospělými možná i o hodně oblíbenější, než mezi zamýšlenou cílovou skupinou. Dospělí si nad nimi buď zavzpomínají, co v tom věku prožili, nebo, ještě častěji, co by byli prožili rádi, měli ale smůlu. Čím dojemnější či tragičtější příběh, tím snáze stařecké oko zaslzí, a je to správně, (i) k tomu filmy jsou.

Nad filmem Pihalla nejspíš žádná slza neskane. Jde o velmi věrohodný příběh prázdninové známosti, skoro jen setkání, které prožije sedmnáctiletý Miku, tak trochu jelimánek. Bez z prstu vycucané romantiky či dramatu, bez zbytného humoru, nepravděpodobných vášní, tragických zápletek. Život, jaký je, s malou výjimkou, že všechny postavy kolem hlavního hrdiny jsou nějakým způsobem excentrické až potrhlé. Tvůrci tak nejspíš chtěli zobrazit, že nelad v obou rodinách je dalším impulsem, který Miku a Eliase svádí dohromady, nebo i, že omladina Mikova věku svět a lidi kolem sebe takhle vnímá a být "správně ujetej" je pro ni hodnota.

Ačkoli po stránce filmařského řemesla nejde o veledílo, poctivé a nekalkulující zobrazení nejistot, tápání a zmatků sedmnáctiletého kluka řadí film k velmi dobrým. Právě proto, že nejde o typický teenagerovský příběh, se ale nejspíš valného úspěchu nedočká: diváci čekají v téhle kategorii filmů něco jiného, nikoli neromantické a chladné "Láska není tak snadná, jak se zdá."