Grâce à Dieu (2018)

Diváka nad přebobtnalou produkcí filmů o zneužívání dětí duchovními nejednou napadne, že jsou děti vlastně zneužívány hned dvakrát: nejprve zvrhlíky k ukojení jejich choutek, podruhé - mnohočetně - k politickému boji, k profesionálnímu vymáhání odškodného (hlavně u katolíků je pořád kde brát) a k plnění filmařských kapes. Při tak urputném a jednostranném zacílení se myšlenka, že o děti tvůrcům ve skutečnosti až tak nejde, přímo vnucuje, a "kdo si ještě nekopl" z recenze Zola (níže) je naprosto trefné. Ozonův film, to je ale "jiný kafe".

Zaměřuje se postupně na několik obětí, na dopady zneužití na jejich další osudy a vztahy, na reakce jejich okolí, na to, jak se postupně dokáží vzchopit k hledání nápravy a jaké cesty přitom volí. Bez efektních či drastických obrazů Ozon do detailu pitvá, jaké důsledky pro jednotlivce i společnost má zneužití nadřazeného postavení ve vyhraněně hierarchizovaném společenství na straně jedné, a obtížně zjistitelné a nepotrestané zlo na straně druhé. Na zábrany na cestě k prosazení spravedlnosti narážejí postižení nejen ve společnosti a jejích institucích, ale také sami v sobě a ve svém okolí: i na tom Ozon osvětluje, proč uhájení práv jednotlivce není ani ve společnosti svobodné a demokratické samozřejmostí. Ozonovi hrdinové přitom nejsou úběloví rytíři bez bázně a hany: jejich zjevně nesympatické osobnostní rysy velmi pravděpodobně nejsou jen důsledkem traumatického zážitku; ani zde tedy Ozon neútočí na diváka trapně lacinými triky.

V mnoha diváckých reakcích najdeme uspokojení, že tento film "není žádný Hollywood". Je to ale tak úplně dobře? Nejde tu naštěstí o prvoplánovou politickou či protináboženskou agitku, u níž pravidelně příliš zjevná účelovost předem maří naplnění záměru. V Ozonově pečlivé drobnokresbě se však tratí tradiční struktura dramatického příběhu, který by měl potenciál "pohnout světem", což je v případě takto seriózně nastolených témat svým způsobem škoda.

I když celkové zpracování je na profesionální úrovni, od půlky začíná film nudit. Asi nedokážu docenit traumata postižených, protože s církví jsem se vždy míjel jen vzdáleně a rozhodně nejsem její obhajovatel, ale tak nějak mám dojem, že Ozon spíš podlehl (post)moderní vlně à la "kdo si ještě nekopl, tak to honem napravte". Nicméně filmařské umění se Ozonovi upřít nedá. Zbytečně nedramatizuje, neždímá city, děj rozvrhl do několika příběhů, což asi byla pro mě jakštakš motivace film dokoukat do konce. Ať tak či tak, polský film Klér, který zpracovává podobné téma, mě zaujal více.

Je dobře, že se točí filmy ukazující na zlo prstem v době, kdy se hlavní aktéři (obvinění) mohou obhájit, vyjádřit své stanovisko. Příliš často se hodí jedová slina na někoho, kdo už tohoto práva nemůže využít. Třeskuté téma zneužívání je pojato hodně decentně, pro někoho jistě nudně. Je dobře, že se François Ozon vyhnul bulvárnějšímu zpracování.