Órói / Jitters / Chvění (2010)

Órói je snímkem života party teenagerů, kluků a holek, kolem šestnáctiletého gaye Gabriela. Ten si svou orientaci teprve začíná uvědomovat, vnímá už, že některé zážitky svých HT vrstevníků sdílet nemůže, ale s erotickou podstatou vztahu s novým kamarádem se bezprostředně neumí vyrovnat. Film se soustředí na interakce gaye s většinovým okolím, vztahy mezi gayi jsou prakticky na okraji: evidentně mají být osloveni hlavně heterosexuální teenageři a jejich rodiče. Mihne se i téma migrace, neagitačně, realisticky, s klady i zápory.

Co do věcného obsahu film nabízí to, co je v teenagerovských filmech obvyklé: vztahy mezi dospívajícími, jejich rodiči a prarodiči. Skoro vše působí přesvědčivě, ani situace a typy postav už mnohokrát viděné nevyvolávají dojem klišé. Problém je, že dramatičnost filmového sdělení dostatečně nesleduje dramatičnost děje, se stejnou (ne)naléhavostí jsou podány události mimořádné i všední, klíčové momenty nejsou přiměřeně odlišeny, zdůrazněny. Z toho může vzniknout pocit monotonnosti, snad i zdlouhavosti. Teprve druhá práce režiséra, první celovečerní.

Především bych chtěl vyzdvihnout, že zde máme další severský film, který je zásluhou Matt Bianco přeložen.
Příběh běží v takovém poklidu, dalo by se říci, a severském chladu. Jakoby se v něm nic nedělo. Ale ono to "něco" je schováno pod slupkou nudného plynutí a člověk se musí dostat tomuto filmu pod kůži. Pokud se mu to nepodaří, chápu, že tím stylem snímek může naštvat kdejakého nerudného staříka.

Blbost pro puboše.

Podtitul by mohl klidně znít:"Můj nejlepší kamarád...alkohol".
Tragická událost přiměla partičku přátel konečně jednat a ne jen mluvit do větru a obrážet jednu party za druhou. Mnozí museli v sobě najít odvahu a sílu postavit se čelem k problémům a vlastním citům.