Un bacio / One Kiss (2016)

Po dokoukání jsem film dlouho nemohla pustit z hlavy. Má naprosto jasné poselství, a i když někdo může namítat, že je prvoplánové nebo klišoidní, já ho beru, protože pořád je pravdivé.
Každá z hlavních postav má něco svého. Lorenzo představy, Blu promlouvá ke svému staršímu já a Antonio má svého bratra, jehož změna z podporujícího přítele na někoho, kdo promlouvá hlasem jeho nejtemnější obav, je opravdu děsivá ?
A přitom by stačilo tak málo, aby všechno skončilo jinak...
"Mohli jsme být lepší, silnější... Stačilo jen se míň bát."

Cítím podivné rozčarování. No dobře, není to rozčarování, je to nas.anost.
Na docela kvalitně vystavěném a dobře zpracovaném filmu mi strašně vadí, že v několika ohledech dělají autoři z diváka debila.
Jednak mi lezou na nervy ti troje podporující rodičové. Na jednu stranu vysoko cením scénu otce s učitelkou. Ale kdyby mi dcera přitáhla domů dva vyhulence a prudili mě u večeře, zažije peklo!!! Té mé je 16 a na ztřeštěnosti a protáhlý ksichty má patent. Ale tohle? To není pravda - to je prázdná póza.
Pak mi leze na nervy, že je to 3 proti všem - jako by na té škole nebyli ještě nějací další odpadlíci - kam se asi poděli? Na střední jsem byl dostatečně mimo. A ač jsem s nimi moc nepekl, vždy jsem věděl o dalších "buňkách" mimoňů. Vzpomeňte si - byl někdy někde ve Vaší historii někdo, koho nenáviděla opravdu celá škola??? Blbost - maximálně stůl oblíbenců, ale ten opovrhoval všemi a dusil všechny... takže?
Další, co mi bere dech, je plochost vnitřních světů hlavních hrdinů. Někdo si utíká do vlastní fantazie. Někdo rozmlouvá s blízkým, který není nablízku. Někdo píše deníček nebo dopisy... Všichni jsme si museli něco takového vytvořit. Ale rozhodně to není takhle plytké - ten vlastní svět je bohatý a mlhavý a zapeklitý a bezpečný a důvěrný. Tady to ale působilo neskutečně uměle a ploše.

Všechno bych to ale rád autorům odpustil, kdyby si oni odpustili ten mravoučně alternativní konec s optimistickou cachtačkou a utnuli to scénou ve škole. Kruci - tohle je přeci ten smysl - tohle má dojít divákovi!!! Proč mi to tak blbě servírujou? Nesnáším vypravěče vtipů, kteří se mi snaží vysvětlovat pointu....

Líbí se mi hudba. Příběh není špatný. Herci hrají. Ale těch několik drobků mi to zkazilo. Je to škoda...
Přestože mě namíchli, musím přiznat filmařům i spoustu kladů. Proto oproti tomuto komentáři dávám vyšší hodnocení.

Moc fajn film.

Cením si na něm tu přirozenost, suverénnost, pubertální ztřeštěnost, radost ze života, přeneslo se to i na mě, a to je to nejdůležitější, u mnoha jiných filmů se tak neděje.
Jen malé mikromínus - u "tanečních" scén režisér zapomněl, aby se Lorenzo usmíval či pitvořil (pouze kamenná tvář), na rozdíl od Blue a u jedné scény dokonce i jinak zasmušilého Antonia.

Mám pocit, že čím dál víc filmů se točí jak na objednávku bruselských mocipánů: chápající rodiče (nereálnost čouhá z bot), podpora kladných kamarádů (zrovna tak), zmanipulovaný, nevyrovnaný antihrdina, v případě produkce USA by jistě také nesměla chybět černošská šéfkomisařka-matka, jak jinak než s dvěma roztomile šišlajícími černoušátky, nějaké to transgender by se jistě také našlo.
Tady už jen stačilo dodat plápolající žluté hvězdy na modrém podkladě a bylo by vymalováno. Bohužel, kvalita takových snímků je nepřímo uměrná výchovně poučujícímu záměru scénáře.
Vždyť k šťastným a smějícím se dětem stačí tak málo: říct "Ne, děkuji, já raději knihu" a mohlo se zvolat hurá, hurá, hurá... a nikdy jinak!

Ještě teď zatlačuji slzu.

V době dobrovolné ztráty ochrany soukromí díky bezmyšlenkovitému sdílení "všeho" s ostatními ve virtuálním prostoru, zbývá paradoxně velice málo místa pro odlišnosti, jelikož se stáváme součástí tupého stáda.

Celkem příjemný film o tom, jak může být dospívání někdy těžké, když jste jiní než ti druzí. Každá skupinka lidí si vždy najde někoho, kdo jí kvůli něčemu nesedí. Ostatně, i v našich řadách se najdou tací, kteří opovrhují translidmi, „tetkami“, bisexuály...
To už jsem ale odbočil.
Jak říká Blu na konci: nebýt toho strachu, vše mohlo dopadnout jinak.