Double Exposure (2024)

Zvláštní, hodně zvláštní fim. Když jsem ho viděla poprvé, tak mě napadla slova jako psycho, schíza, představy, sny, přání otcem myšlenky...? Sledovala jsem ho s "otevřenou " pusou. Na co se to dívám? Proč? Protože mě bavilo přemýšlet, co mě u tohoto filmu drží, co mě vlastně vtáhlo dovnitř, v čem je jeho kouzlo. Ano přemýšlení, zapojení všech mých smyslů...Poprvé to byly oči, mozek. Vnímání barev a stínů, nahého těla na bílém, lehce osvětleném pozadí, práce fotografa s foťákem. Fotograf byl vůbec hodně zajímavý. Otázky a hlavně zmatenost v jeho očích a na jeho tváři byla skoro nehraná. Jako kdyby sám nevěděl, co bude v další scéně následovat. A pak cudnost až nevinnost, která stála poprvé před jeho objektivem. S tělem se tady pracovalo opravdu profesionálně, na úrovni, citlivě a hlavně přirozeně. A pak ten konec...zjistila jsem, že mám stále o čem přemýšlet. Něco se mi v hlavě skládalo, proto jsem si i já pustila film podruhé a zapojila další smysl...sluch. Sledovala jsem znovu oba herce, každý pohyb těla, obličeje, poslouchala každé slovo. Spojovala krásnou hudbu s obrazem. Nakonec jsem si to svoje našla. Asi to nebude úplně ten správný závěr, ale každý, kdo tenhle film uvidí, tak ho pochopí prostě po svém. A o to jde. Mít svůj vlastní nazor.

Lechtivější film s nekomplikovaným příběhem, ale i tak si odvahy tvůrců a především herců cením. Možná někomu bude vadit ta nevyváženost mezi výrazným zaměřením na intimitu a (ne)hloubkou příběhu, také mi to napoprvé moc neladilo a spíše bych projekt zařadil téměř do soft porna, ale když jsem se na snímek podíval podruhé a podrobněji na některé rozhovory, tak ten rozdíl již není u mě tak velký, naopak ... a to, jak to vlastně všechno bylo, si nechám pro sebe, neboť je to jen má domněnka. Sexualita, chtíč, city a necity, láska a neláska, to spolu úzce souvisí a je na každém divákovi, jak to pojme. Hudba vkusná až exceletní.
Pod čarou:
- tvář Seona mi připadla opravdu dosti zajímavá i na to, jakou postavu herec No Ji Hun hrál
- vyloženě mě štvalo (chtěl bych použít daleko ostřejší, sprostější slovo) to kouření Seon - Aran v tom francouzském okně (balkoně), Aran to absolutně nezvládla, především ten jejich závěrečný rozhovor a zřejmě na pokyn tvůrců hulila jak desetiletá žába (myslím cigaretu) s cílem "docílit", jak je naštvaná, nervozní, popel klepala na zem a odhazovala na zem i špačky, děs

Ano, explicitní. A taky velmi estetické, minimalistické, trošku dekadentní… a za mě fantastické.
Krásné světlo ateliér vs. interéry, scény bez hudby střídá melancholický klavír, druhý rozhovor před focením jsem snad ani nemrkala aby mi neuniklo jediné gesto v obličeji herců. Herecké wow. Je to trošku umělecké dílko a v příběhu je třeba sledovat detaily. Dejte si nerušenou chvilku na sledování a snad nezůstanu jediná nadšená. Pro mě je film velké překvapení.

Začalo to fajn, ale postupne ku koncu som sa v tom stratila. Najžhavejšia scéna pre mňa bola, keď Seon fotil Juna po ležiačky a on na ňom "sedel" viac ako všetky polohy, ktoré striedali.