Katlaa Curry (2024)

Filmy typu Katlaa Curry umí dávat něco navíc. Je to jakýsi vedlejší efekt dokumentárního filmu, který přirozeně vzejde z prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Je to lepší, cennější, než záměrný dokument a mě tento způsob prožitku voní, jako mouchám indická tržnice. Navíc, tentokrát tvůrci nenechali romantiku na fantazii diváka a hezky si pohráli s vyprávěním příběhu.

"Škaredinec na vycházce" nezapadá do rozšířeného konceptu lidí "ze žurnálů", které vídáme v rozličných produkcích. Některé vyloženě sází pouze na fyzično. Když vám "mořský muž", ne panic, jak jsem se mylně domníval, připomíná bývalého žáka, tak nutkání zmáčknout stopku během přehrávání sílí. Odolal jsem, ale byl to boj. To vám povím. I když jsem měl pocit, že mám pokoj plný much a v ruce jsem držel pomyslnou plácačku. Za odměnu mi bylo dovoleno nahlédnout do niter obou herců obnažujících vlastní duše. Nepopsatelný zážitek, za který děkuji.

"Nejím ryby"...Ratane v poho, to já taky ne. A tohle bylo tak reálný. Špalek, rybí krev, šupiny, miliony much... Ale pak tu hlavně bylo CURRY. Jeho vůně mě přenesla skrz obrazovku do příběhu, který byl vlastně stejný jako spousty dalších a přesto tak jiný, krásně indický, propojený kořením, barevným sárí, láskou, hudbou a nádhernou písní s krásným textem, která potrénovala moje slzný kanálky. Všechno bylo tak, jak to mělo být, s řekou, s rybami, i se špínou a potem, bez příborů, pěkně olízat všechny prsty...
Celkově mě dojal přístup Raaymala k Ratanovi. Hned od začátku. Velkej chlap a tak jemnej, jemně drsnej, chápající a navíc s krásným úsměvem. Na Ratana jsem si musela trochu zvykat, ale když jsem se "zabalila" do celku, oprostila se od všech nepodstatných věcí, zaposlouchala se do zvláštního tónu řeči a vstřebávala slovo za slovem, myšlenku za myšlenkou, bylo vlastně úplně jedno, kdo jaký byl. Šlo o lidi, o jejich životy, pocity, o nalezení vnitřního míru. Ne ostatním, ale sám sobě musí člověk přiznat, co cítí, pak může být čímkoliv a šťastný.

Protože..."kdo se bojí, prohraje všechno".

Ne vždy mi sednou někteří herci ne svými postavami, které hrají, ale svým fyzičnem. A tak tomu bylo i v tomto snímku. O to víc si vážím, co příběh sdělil. Na Indii, indické poměry a složitost kultur, kast a lidských vztahů v jednotlivých indických státech a tak odlišných a dívám se na vše indickýma očima, ne diváka ze střední Evropy, jež bude vyčítat příbehu to a to, protože to nechápe, proč je to podáno zrovna takto - prostě KRÁSA. Když si vzpomenu na poslední indický film, co jsem tady viděl, tak to byla také nádhera - We Are Faheem & Karun a byl z oblasti Džammú a Kašmír, má zatím v hodnocení samé desítky a čeká na přeložení. Kdežto tento snímek byl z Gudžarátu a podnítil mou touhu se o tomto indickém svazovém státu a gudžarátštině jako takové dozvědět víc ...
Co bych chtěl nejvíce vyzdvihnout? Hudbu. A to z průběhu celého filmu, ne jen začátek a závěrečné titulky. A na závěr - naprosto mě dojala jedna věta hned před začátkem filmu od tvůrců:
"Nepropagujeme homosexualitu - přijímáme ji!"