On sera heureux / We Will Find Happiness (2025)

Nádherný příběh mistrovsky zpracovaný i zahraný. Téma imigrace zpracováno tak sugestivně a z tolika úhlů pohledu, až se tají dech. Rozhodně to není nic aktivistickěho. Nechápu, že někdo z gay-komunity si neuvědomuje, že imigrant a gay jsou dvě strany jedné mince.

Film nesrovnávám s nynější situací v Perském zálivu a já osobně jsem za deportace většiny ekonomicko-muslimských migrantů. Tady ale porovnávám soucit nesoucit a ten jde teď u mě stranou, když si uvědomím, co by čekalo Íránce, kterého by vrátili do Íránu po tom, odkud zdrhl kvůli tomu, že je gay a zanechal tam za sebou rodiče a manželku. Nakonec máme tady na GT dokument, na jehož konci věší v Íránu dva muže, jež se provinili jen proto, že se měli rádi. Také nebudu příběhu vyčítat, proč to bylo-nebylo tak či onak, prostě beru to jako filmový příběh a ne jako přesný popis skutečnosti.
Filmový příběh jako takový se mi moc líbil a na konci jsem hledal i papírový kapesník. Co oceňuji byly herecké výkony a zpracování, rovněž tak uvěřitelnost. I imigrant může udělat chybu. Kromě hlavních hrdinů se mi líbila i postava kanadského imigračního důstojníka Laurenta, a to i herecky. K filmu se někdy vrátím.

Film na téma imigrace ukazuje klady i zápory obou stran. To oceňuji. Bohužel i přesto jde více o emoce než fakta. Chápu, je to trend, ale divák přece není hloupý - i dojímající se dušinku v jistém okamžiku prostě napadne "WTF?", "proč neřekl...?" apod. Vzpomněl jsem si na seriál Fellow Travelers a dobu 50. let v USA. Být tehdy gayem ve státní správě byl problém. V tomto filmu vidím jistý malý náznak pochybnosti, jestli je cajk mít gaye ve státní správě, navíc v době zvýšené imigrace, právě na takovém místě. Tvůrci to tak určitě nezamýšleli, ale malý červík pochybnosti o dopadu popularity tohoto filmu tam je.

Scénář, jakoby z pera aktivisty, útočí především na lidský soucit. Je známé, že city dokáží zablokovat rozum. Vidíme to i v naší (politicky) rozdělené společnosti. Vy máte povinnost pomáhat nám...menšinám různého druhu. Nejlépe se na nic neptat, natož cokoli konfrontovat. Tento tón znějíci od samotného začátku, do úplného konce, mě iritoval.