10 Dance (2025)

Výborné herecké výkony. Nesmírně mě překvapil Machida Keita, kterého již znám a působil na mě ze všech čtyř (počítám i partnerky) nejtanečněji. Palec nahoru! Rovněž Takeichi Ryoma se snažil, ten to měl ale obtížnější, neboť latina přeci jen potřebuje větší pohybový rozsah, a tak to tvůrci tak jemně zaobalili, že z tance ča ča udělali slow cha cha a z rumby slow rumbu, aby Ryoma všechno stíhal. Rovněž palec nahoru. Takováto tempa by na soutěžích neuspěla, kde je předepsané i tempo-rytmus (počet taktů za minutu). Myslím, že tak, jak to tvůrci celé vyrobili, to bylo akorát včetně příběhu, vkusná kamera vždy pohyby zabrala tak, aby to bylo divácky přijatelné, záměrná otevřenost tam byla a pro mě byla opravdu záměrná a kořením filmu, ani soutěž v závěru mi nechyběla, není potřeba pohádky na konec, sdělení emočně nabitého příběhu bylo jiné, hlubší. Machido Keito, snad tě ještě někde uvidím ...

Nádherný film, čo sa týka umenia, užila som si, že v tomto nie sú žiadne nadávky, noblesný, mierne provokatívny. Vybrali perfektných hercov a to, čo stvárnili, zatancovali - klobúk dole. Začalo to parádne, od stredu a ku koncu ??? Možno zámer tvorcov , nechať divákov prahnúť po ďalšej časti v spoločnosti týchto dvoch šarmantých mužov. Démon i anjel, ktorý je ktorý. Ku koncu som nevedela, či ide o fantáziu oboch, alebo o ich realitu. Príbeh : možno keby viac odtancovali z mangy a pridali vlastné kroky... Užila som si to celé a som rada za dielo bez vulgarizmov. PS: Na Takeuchiho Ryomu sa dobre pozeralo - krásne telo, ladný pohyb a tie grimasy, ktoré robil... Obaja sa vierohodne zhostili rolí, ale Ryomovi by som uverila, že je tanečník a nie herec. 🙂

Na filmy se běžně moc nedívám, jsem spíš seriálový typ. Ale 10DANCE? Na ten jsem se těšil už od chvíle, kdy se objevily první ukázky. A nelituju ani vteřiny.

Film má skvělou energii a silnou atmosféru. Postavy jsou zajímavé a působí přirozeně – aspoň na mě rozhodně. A pokud herci před natáčením neměli pořádné zkušenosti se závodním tancem, tak klobouk dolů. To, co předvedli na parketu, nevypadá jako „jenom naučené kroky“, ale jako poctivě odtančené hodiny a hodiny dřiny.

Možná se na to dívám trochu zaujatě… možná. Jenže já vím, jaké to je. Už je to nějaká doba, co jsem sám stál na parketu, ale ten pocit si pamatuju moc dobře. Po dvou hodinách tréninku bolí úplně všechno – chodidla kvůli botám a nekonečnému došlapování, záda a ramena kvůli správnému držení těla… a to nemluvím o svalech, o kterých jste do té doby ani netušili, že existují. Tanec je krásný, ale rozhodně ne zadarmo.

A teď moje osobní taneční radost: když Shinya Sugiki a Shinya Suzuki poprvé zkouší waltz a kamera zabírá jen horní polovinu těla, i tak jsem poznal promenádu (druh taneční figury). A ano, měl jsem radost jak malé dítě. Tohle jsou ty detaily, které potěší, pokud víte, kam se dívat.

K tomuhle filmu se určitě vrátím. A upřímně? Myslím, že by si zasloužil druhý díl. Protože tanec, chemie a emoce tady rozhodně ještě neřekly poslední krok.

Božská hudba, nádherní herci, dechberoucí taneční kreace plné noblesy a vášně. Herecké výkony, které vás chytnou za srdce… ale jen na chvíli.

Film totiž ponechává divákovi až příliš velký prostor k tomu, aby popustil uzdu své fantazii. A člověk si nevyhnutelně klade otázku: proč? Množství nevyplněných a nevyjasněných mezer nepůsobí jako záměrná otevřenost, ale spíše jako nedotaženost, která nad hlavami diváků hromadí jeden otazník za druhým.

V jednu chvíli prožíváte radost – hlavní protagonisté si konečně uvědomují, že k sobě něco cítí. Vzápětí však přichází zklamání v podobě dlouhého odloučení a následně uspěchaného závěru, který působí prázdně a neuspokojivě. Odcházíte s pocitem, že to celé možná byla ztráta času – že jste se vlastně vůbec nic nedozvěděli.

A to nejzásadnější? Soutěž, na kterou se hrdinové celou dobu připravují. Finále se jednoduše nedočkáte. Přesto však film nelze označit za vyložené zklamání. Má své kouzlo, atmosféru a emoce, které dokážou oslovit a na chvíli pohltit. I když některé dějové linie zůstávají nedořečené a závěr mohl být propracovanější, vizuální stránka, hudba a herecké výkony zanechávají příjemný dojem. Není to film, který by nabídl všechny odpovědi, ale spíše ten, který se zapíše do paměti svými pocity — a někdy i to stačí.

Tanec, pohyb, vášeň, vzrušení...
Žhavost, hudba, krásná těla...
Ctižádost a rytmus proti divokosti a energii...
Uhlazenost proti slunci, vášni...
Ďábel proti andělovi...
Obdiv, nakopnutí, pomoc jeden druhému...
Příběh tady nevyprávějí slova, příběh je tu vložen do tance.
Tanec je blízkost, smyslnost, jsou to doteky, tanec je součástí namlouvání. Je to odevzdání se jeden druhému. Je to splynutí těl v jeden celek. A tady se to povedlo všechno spojit do, aspoň pro mě krásných, dvou hodin. Oba kluci spolu byli úžasní. Dostali mě oba. Jejich sdílení. Ale přeci jenom o krapet víc mě chytil do svých pohybů Takeuchi Ryoma v roli Suzuki-ho. Latinskoamerické tance jsou o vášni, erotickém náboji, svobodě,...a to Ryoma zvládl skvěle. Ale Machida Keita a jeho Sugiki byl hned v závěsu. Nesmím zapomenout ani na obě tanečnice a dva nenápadně nápadné průvodce. Krasné šaty, skvělá hudba, tmavší barvy. Krátce se tady "mihla" i píseň, nádherná píseň Besame mucho, která mi vždycky zní v hlavě ještě dlouho po tom, co jí slyším.
Možná to není na čistou 10, ale miluju tanec, miluju tu čistotu a energii, kterou mi dává. Při pohybu vypnu a nechám proudit ven emoce. Tohle se mi líbilo, hodně líbilo. A tak trošku doufám, že nebudu jediná.

"V tanci není hlavní technika ani výdrž. Láska je to, co ho dělá celistvým."

Lásku tvoří jedna duše obývajíci dvě těla. Aristoteles

P.S. Ryoma a jeho potutelný úsměv na konci...no, třeba ví víc, než my 😉...