Morte a Venezia / Death in Venice / Smrt v Benátkách (1971)

Je to opravdu jedna z perel světové kinematografie a je potřeba se i k takovým filmům jednou za čas vracet! Po všech stránkách (hereckých i zpracováním) naprosto jedinečný snímek a vše tak jemně skloubeno a navíc je umocněno naprosto čarokrásnou Mahlerovou hudbou ... a souhlasím naprosto s "vždyť Aschenbach se JEN zamiloval do krásy, kterou konečně poznal."
Současně připomenu, že tento filmový klenot patří k základním kamínkům "zakázaných citů, lásky" ke stejnému pohlaví v průběhu historie a naopak a každý, kdo se tak narodil a i ti, jež sympatizují, by si měli tohoto kamínku vážit. A z pohledu dnešního z třetího tisíciletí byl naopak film až odvážný. Dovedete si představit, že by dnes vznikl pro širokou veřejnost film, kde šestnáctiletý plavecký pomocník laškuje a svádí čtrnáctiletého polského kluka? To by z dnešního pohledu bylo bráno jako něco pod "zákonem" nebo dokonce pedofilie, a to neměli v plavkách vycpávky jako dnes ...

Také souhlasím s názorem, že míra gay obsahu je daleko vyšší, je tam venitř, schovaná ve filmu, citlivé duše to vycítí.

Nádherný film, kde se v poklidném tempu potkalo vyčerpané stáří s bezstarostným mládím. Beze slov, jen se vzájemnými pohledy a gesty a za doprovodu nádherné hudby. Dirk Bogarde mě svým hereckým výkonem naprosto uchvátil. K jeho přirovnání života k pohybu písku v přesýpacích hodinách jsem se vrátila několikrát...prostě nádhera.
Láska si nás najde kdekoliv a kdykoliv, stejně jako smrt.

Film starší ako ja, málo slov, všetko nesie na svojich krídlach hudba a dopĺňajú to gestá, mimika, výrazy. Uchvátilo ma more a lode, nádherná obloha, pekne farebne zladené boli viaceré obrazy. Čitota, umenie a na druhej strane špina a nevábny vzhľad uličiek. Postavu Gustava von Aschenbacha herec Dirk Bogarde zahral a znázornil bravúrne. Staroba a mladosť, čistota, krása, chradnutie a smrť alebo dekadencia cností. Úvahové rozhovory medzi Gustavom a Alfredom (Mark Burns) boli zaujímavé. Björn Andrésen dokonale zvládol anjela krásy v postave Tadzia, pohľady a gestá...osobne sa mi páčil, keď bol uvoľnený a hral sa s rovesníkmi.

Shodou okolností jsem byl přinucený jako povinnou četbu přečíst něco od Thomase Manna. Vybral jsem si tuhle knížečku, protože.....byla nejtenčí. :-) A bylo to v době, kdy jsem se hledal a před vyoutováním. A najednou jsem četl knížku, která mě celkem šokovala, ale úplně jinak než moje spolužáky. Ti se jí spíš posmívali, ale já ji přečetl několikrát. No a pak jsem se dověděl, že existuje i film a našel jsem si ho, sice s eng. titulky, ale zjistil jsem, že je stejně dobrý jako kniha. A možná i lepší. Vůbec se mi nechce věřit, že je tak starý. A vrátil jsem se k němu, když jsem byl o trochu starší a začal jsem chápat spoustu dalších věcí.

Jsou dvě možnosti, jak adekvátně ohodnotit tento film: buď o něm napsat knihu, nebo úplně mlčet. Formát recenze mi neumožňuje ani jedno, tak se pokusím strefit někam mezi. Dnes jsem film viděl počtvrté a byl jsem jím unešen stejně jako v předchozích případech. Netuším, jak Viscontiho napadlo použít Mahlerovu hudbu, ale mohla by tam snad být jiná? Nevím, jak se Dirku Bogardovi podařilo převtělit se do profesora Aschenbacha, ale pasu se na každé vteřině jeho fenomenálního hereckého výkonu. Nevím, jak se kameramanovi De Santisovi podařilo zachytit s tak výmluvnou ambivalencí krásu i pochmurnost Benátek stižených epidemií, ale nemůžu od toho odtrhnout oči. A to vůbec nemluvím o mé nejoblíbenější scéně u holiče: "Máte právo na svou přirozenou barvu vlasů." Geniální.

Připomenout tenhle film se moc hodí, s nevelkou odchylkou uplynulo sto let od doby vzniku jeho literární předlohy (1912). Jistě je klíčem k filmu právě Mannova povídka, a Mann nebyl autorem příběhů s primárně erotickými motivy. Hledejme v něm spíš zakódované jeho konfese o estetice, asi také jeho pocit z doby (nesmírně podobné té dnešní). Nějaký ten Freud, určitě. Myslím, že interpretaci povídky jako gay příběhu chtěl předejít i Visconti: představitel Tadzia nepůsobí jako nevinný andělský kluk, ale jako dívenka, která už ví, že se líbí, a umí to uplatnit. Což nám jistě nebrání najít si ve filmu právě to, co tam chceme mít.

Filmová klasika, vrchol Viscontiho tvorby a světové kinematografie vůbec. Nenechte si ujít, nenechte se odradit volným tempem vyprávění, ale poddejte se čarokrásnému kouzlení kamery ve spojení s Mahlerovou hypnotickou hudbou. Pod dojmem filmu jsem zavítal do Benátek a na Lido, a nelitoval jsem. (Poznámka na okraj: Míra gay obsahu 20 %? Podle mě jednoznačně 100!)

Skvělé dílo světové kinematografie, které se stalo "kultovním" pro celou jednu generaci československých gayů.
Je pozoruhodné, že komunistická cenzura dovolila film promítat v normální distribuci v polovině 70. let. Byl to první "test" tolerantosti publika k homosexualitě.

Musím říct, že mám velkou radost, že jsem tady objevil Smrt v Benátkách. Jeden z nejlepších Viscontiho filmů.

Vizuální a zvuková pastva, při které Visconti doslova čaruje s obrazy za tónů hudby Gustava Mahlera. I příběh, přestože je jakkoli prostý, dokáže zaujmout svojí drážtivostí na téma zapovězaná láska. Je to jen na vás, jak si příběh o muži, kterému vyhaslým životem prolétla kometa - nevinný a čarovně přitažlivý hoch, jehož pohled a úsměv byl v té nudě a osamělosti v překrásných Benátkách zázrakem, vyložíte a jestli způsob, jak byl film natočen, překousnete, ale já jsem přesvědčený, že takto a s touto krásnou hudbou, to bylo to pravé.