And Then We Danced / Da cven vicekvet / Dokud se tančí (2019)

Tanečný a herecký výkon Levana Gelbakhianiho (Merab) ma oslovil. Tvrdý dril, neľahký každodenný život, práca. Nový člen súboru Bachi Valishvili (Irakli) naruší jeho stereotyp, ale prinesie aj nové výzvy, lásku. V prostredí, kde sa inakosť až tak netoleruje, čo fyzicky, osobne, ale aj pracovne dá okolie týmto ľuďom pocítiť. V tejto snímke herečka Ana Javakishvili (Mary) priateľka Meraba, stojí pri ňom, tajne zaľúbená. Všimla som si aj v iných snímkach tento typ človeka, ktorý je do gay kamaráta zaľúbený a povahovo v niečom veľmi často má podobné duševné naladenie ako jej tajný vysnívaný. Držia spolu, vedia sa porozprávať, vyblbnúť, objať. Hudba, rytmus bubna, tanec, odev to všetko celá skupina pekne predviedla ukážkou tohto štýlu gruzínskeho tanca. Často netreba ani veľa slov. Bratská rozdielnosť a predsa držanie za jeden "provaz", to ulahodí oku diváka. Táto snímka je vhodná pre toho, kto ma rád tanec alebo reálnosť života z iných končín sveta, určite si zaslúži pozornosť diváka.

Plusy: Všechny filmové složky vč. choreografie. Z postav (a herců) hlavně Merab (Gelbachiani). Reálný průběh romance v daném prostředí i reálné limity bratrovy oddanosti.

Mínusy jen nefilmové: Obsah - nejen homofobie, ale i gruzínská bída, zvláště typicky (post)socialistické pavlače.
.

Tento filmě mne zaujal. Myslím, že rozhodně stojí za podívání.

Dvěma slovy: filmový klenot. Vše podstatné už o filmu napsali ti, co ho viděli přede mnou. Tak živě, a přitom esteticky vybroušeně zachycená každá scéna, taneční, rodinná i ty milostné, to se hned tak nevidí. Stejně tak herecké výkony, niterné, uvěřitelné do posledního detailu. A nakonec hluboké, dlouho doznívající rozechvění z toho, jak těžké, ba nemožné je žít v zemi sevřené do kleští tradic a předsudků. Co vlastně hlavnímu hrdinovi na konci zbývá? Přizpůsobit se zkostnatělému okolí, nebo prchnout a vymanit se z dusícího, netolerantního gruzínského prostředí. Ostatně ani samotný film nemá v zemi vzniku zrovna na růžích ustláno. Naopak. Bez švédské a francouzské podpory by nejspíš vůbec nevznikl.

Tento film je pro mě příjemným překvapením. Spojení prvků tradiční kultury na straně jedné a náhled mladé generace snažíc se sice dostát očekáváním rodičů či spíše prarodičů, ale zároveň si dobře uvědomujíc vývoje k modernímu životu na straně druhé, dobře podtrhuje moderní filmařský jazyk tohoto snímku, takže to do sebe hezky zapadá a nic se neláme přes koleno. Herci hrají dobře, práce s hudbou a částečně i kamerou mi evokují Dolanův styl (pokud se jím režisér opravdu nechal inspirovat, nebylo to na škodu). Jistě, našly by se drobnosti, které k dokonalosti schází, ale jako celek to funguje a to je hlavní.

Budu stručný, recenzí je všude dost. Nebudu trestat film za příběh, že je předvídatelný a jednodužší. Ten příběh je naopak neobyčejný, hluboký, neboť je zasazen nesmírně vkusně do dané země, prostředí a času. Do země, která ustála staletí a staletí nápor islámu a patří spíše do Evropy, i když životní úrovní z ní předstihla zatím jen Moldavsko a Ukrajinu. Proto hodnotím komplexně nejvyšší známkou.

Přes monitor jsem vnímal vůni jídel, potu, cigaretového kouře i vůni Gruzie jako takové. Originální. Herecké ztvárnění hlavní postavy naprosto přesvědčivé, výborná hudba a zpracování. A ke konci u scény, kdy leží Merab se svým domláceným bratrem v posteli, i slzička ukápla ...

Během sledování se nelze vyhnout konfrontaci tamní kultury s naší, která je tolerantnější. Bohužel však pomalu ztrácí pevné základy díky různým -ismům. Je zajímavé sledovat hůře pochopitelné a uchopitelné prostředí s tolika odlišnostmi od našeho. Děj je jednoduchý, milostná zápletka předvídatelná, ale i tak má své kouzlo...První lásky, štěstí, rozprostření nových obzorů a naděje v (snad) lepší život.

Za mě úplný vrchol letošních Mezipater. Nádherná dechberoucí sonda do Gruzie dnešní doby, hlavní herec oslnil všechny v sále bez rozdílu, krásná hudba, krásný tanec a mrazivé uvědomění, že v zemi, která není tak až tak daleko od nás, provázejí premiéru filmu nemalé protesty

Dovoľujem si hádať jedno z najvýraznejších gay filmových prekvapení tejto sezóny. Právom očaril festivalové publiká. Hoci píšem už tretiu recenziu v poradí na film o sprvu-hetero mládencoch medzi ktorými preskočila iskra, aj toto spracovanie je svojim spôsobom unikátne.

Áno, nepochybne zaujme každého milovníka exotiky - až podozrivo pitoreskne krásne scenérie Tbilisi nadchnú samé o sebe, k tomu naviac tá sonda do zapovedanej gay strany v málo známej kultúre, s dosť citeľným podprahovým pocitom hroziaceho nebezpečna naviac.

Príbehov objavovania, nasledovania aj zmätkovania zoči-voči svojej sexualite sme videli už neúrekom. Tento sa však odohráva v extrémne hypermaskulínnom prostredí kaukazskej krajiny, s vlastnou prastarou vetvou pomerne ortodoxného kresťanstva, unikátnym izolovaným jazykom aj písmom - čo všetko ju tak nejako uzatvára do seba, do izolácie z pohľadu európskej a západnej kultúry. V regióne povestnom tak "vražednou pohostinnosťou" ako aj doslova vražednou obsesiou mužskou či rodinnou cťou. Predstav si vyholených balkánskych alfa-samcov v teplákových súpravách a s prefajčenými hlasmi, nakrížených s pouličnou kultúrou na Strednom Východe?

Tanečné prostredie obvykle evokuje prirodzený habitat citlivejšej a otvorenejšej časti populácie. Umelecká scéna je často útočiskom tvorivých a vnímavých individualít pred barbarskejšou spoločnosťou, teplých pred hetero-normatívnou priemernosťou, aj femínnejších pred maskulínnejšou časťou gay komunity. Gruzínsky národný tanec je však vo svojej prísne definovanej podstate paradoxne opakom - je to doslova romantický nacionalistický destilát kultúry - jeho výraz predstavuje mýtický ideál a pre nás často až karikatúru mužnej pózy, drsnosti, hrdosti, našponovanosti. Od tanečníkov žiada až nadľudské športové výkony, strunulé úsmevy a neraz i usporiadanosť osobného života podľa takmer stredovekého tradicionalizmu.

Je fascinujúce a miestami dosť napínavé sledovať ako toto zvláštne prostredie - na ktoré sa sústreďuje pozornosť celej kultúry, ktorú má zosobňovať a reprezentovať aj konzervovať ako akýsi živý pohybový skanzen - "fackuje" mladých ľudí plných života, ktorí si tu realizujú svoje ambície a zároveň tak trochu ľudsky snívajú že im toto snaženie pomôže sa z tejto "diery" raz dostať kamsi ďaleko. Čo je téma dôverne známa aj mnohým tu u nás. Sledovať uprostred toho príbeh rodiaceho sa zaujatia, zakázanej túžby a možno aj lásky "na mínovom poli", vo výkladnej skrini toxickej kultúry.

Od bi-curious romance z Kanady či príbehu prvej gay lásky z Argentíny ho odlišuje práve fakt, že aj jeho hlavní protagonisti sú odchovancami neúprosne maskulínnej gruzínskej tradície - sú tak nejako 100% našuchorení machovia, ktorí sa každodenne snažia zapadnúť a prežívať v živom a hlučnom svete, ktorý u nás evokuje nepríjemne dôverné spomienky na bohom-zabudnuté východoeurópske dediny. Objavujú svoju inakosť, no zároveň ešte nemajú veľmi nadhľad nad svoje dusivé prostredie.

Film možno rafinovane a možno neúmyselne balansuje na hrane medzi energickosťou a prehrávaním - tu a tam ma zarazili "klišé medzinárodného festivalového filmu ktorý chytí za srdce každého" (ako napríklad scéna odkrivkaného tanca na spôsobo "a ja im ukážem") - no stále zostáva fasinujúci a plnokrvný a predovšetkým odvážny. Očarujúco vtiahne diváka do možno dobre známeho a tiež jednoduchého príbehu, avšak zasadeného do neobvyklého prostredia.